Recenze: Osm hrozných – Tarantino slíbil sníh, ale přivezl vatu – 40 % | Reflex.cz
nahoru

Recenze: Osm hrozných – Tarantino slíbil sníh, ale přivezl vatu – 40 %

Darek Šmíd6. ledna 2016 • 06:00
Recenze: Osm hrozných – Tarantino slíbil sníh, ale přivezl vatu – 40 %
foto: Profimedia.cz

Na YouTube je k vidění rozhovor Quentina Tarantina s P. T. Andersonem, kde se režiséři 40 minut plácají po zádech, jak je to skvělé, že Osm hrozných je po nějakých 150 letech první snímek, natočený nikoliv na digitál, ale na sedmdesátimilimetrový film. No jo, ale k čemu je to dobré, když se celý odehrává u krbu? Možná snad jen k tomu, aby měl automaticky dokořán dveře do „filmové klasiky“.

A Tarantino se jako samozvaný klasik nikdy netvářil tak usilovně jako v případě Osmi hrozných. V téhle komorní westernové detektivce sice sám Tarantino osobně nevystupuje (na rozdíl od některých svých předchozích filmů); o to je ale jeho přítomnost na plátně znatelnější, o to víc jako by sám Quentin Tarantino promlouval ústy svých úchylných postav a křenil se do kamery zpod stolu, jak tarantinovskou hlášku to Samuel L. Jackson zrovna vysekl. Jenže tohle je Tarantinův (příznačně) osmý film. A já si s hrůzou uvědomil, že poosmé se mi ta tarantinovština začala zajídat.

Taaaaraaaaantiiiinooooo!Taaaaraaaaantiiiinooooo!

Dilema tedy leží na stole a zní takhle: buď je na tuhle bžundu už příliš starý Tarantino, nebo já.

 

Varianta č. 1: Tarantino už je na tuhle bžundu starý

Osm hrozných začíná scénou, která dělá formátu 70 mm čest. Westernový dostavník projíždí bílou krajinou, na Ježíše na křížku padá sníh; přistupuje si první nezvaný pasažér s hromadou mrtvol coby zavazadlem, po něm přichází další, nikdo nemůže věřit nikomu a všichni mají buďto pistole, nebo želízka. Zima Blizard se blíží a naši hrdinové se ocitají v jediném přístřešku široko daleko – s další skupinou individuí, která nejsou od pohledu o nic důvěryhodnější než oni sami.

Nejtarantinovatější.Nejtarantinovatější.

Tohle je ztarantizovaná Vražda v salónním kupé. Je to Tarantinových Deset (resp. 8) malých černoušků. Osm hrozných je tarantinovská verze komorní detektivky, v níž máte přesně stanovený počet lidí v uzavřeném prostoru, jeden z nich je pachatel a detektiv to musí celé rozlousknout; ideálně v rámci velkého odhalení před všemi přítomnými, kterému se říká „scéna v salónu“.

Utáhnout filmové vyprávění s haldou postav v místnosti, z níž víceméně nikdo neodchází, a pokud ano, tak do věčných lovišť, je žonglování s hořícími míčky a Tarantinovi se to z velké části daří. Pomáhá mu v tom fascinující herecký ansábl, na který je bez debat radost pohledět: Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Tim Roth i Michael Madsen už jsou takový tarantinovský erár a Jennifer Jason Leighová hraje ženštinu odporného charakteru s takovou chutí, že by jí člověk jednu ubalil.

Prostě skvělá.Prostě skvělá.

Jenže čím déle rozdává Tarantino karty, tím více z toho všeho leze čistý manýrismus: rozhovory jsou tarantinovské už ne proto, že mají švih jak bič a pointy z nich padají s razancí letící kovadliny, ale proto, aby byly tarantinovské. Manýristicky, narcisticky, dosebezahleděně tarantinovské.

Pro srovnání příklad:

a) Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994 – Tarantino je mladý)

Did you notice a sign out in front of my house that said Dead Nigger Storage?“ „No. I didn´t.“ „You know why you didn´t see that sign?“ „Why?“ „´Cause it ain´t there, ´cause storing dead niggers ain´t my fucking business, that´s why!“

b) Osm hrozných (2015 – Tarantino je starý)

The nigger in the stable has a letter from Abraham Lincoln?“ „Yeah.“ „The nigger in the stable has a letter from Abraham Lincoln?“

Hej, barmane. Dvě tarantinovky.Hej, barmane. Dvě tarantinovky.

Naštěstí po té hodině, kdy se jedna postava snaží přetarantinovat druhou, začne mela. A jako by jí předcházela autorova úvaha „tak jakým způsobem jsem ve filmu ještě nikoho nezabil?“, případně „ukázal jsem v Nespoutaném Djangovi opravdu všechny konstelace, do nichž může člověku vybouchnout hlava?“, mění se tenhle očekávaný masakr v takové tarantinovské Babovřesky: je to brutální, je to hnusné a nemá to žádný jiný význam než pořádnou „shock value“. Nechápejte mě špatně – rozebírání, rozstřelovávání, roztrhávání, rozkusování a rozmačetovávání lidského těla na krvavé prvočinitele patří k mým oblíbeným filmovým kratochvílím a to, co předvádí Bruce Campbell s motorovou pilou namontovanou na pahýlu své ruky v televizním seriálu Ash vs. Evil Dead považuji za umělecké dílo, které patří do galerie. Ale to účelové samožerství, které Tarantino naservíroval v Osmi hrozných, mi dokázalo znechutit (pozor, spoiler!) i kovbojskou hlavu rozprsklou po celé Jennifer Jason Leighové.

 

Varianta č. 2: Už jsem na tuhle bžundu starý sám

Jo, i to je možné.


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější