Zápisky z podzemí: Román Rogera Scrutona očima dnešní studentky | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zápisky z podzemí: Román Rogera Scrutona očima dnešní studentky

Karolína Vaverková21. listopadu 2015 • 13:00
Zápisky z podzemí: Román Rogera Scrutona očima dnešní studentky
Filozof a spisovatel Roger Scruton
• foto: 
ČTK/Krumphanzl Michal

Před několika týdny vyšel v češtině román britského filozofa Rogera Scrutona Zápisky z podzemí. Příběh odráží autorovy osobní znalosti českého disidentského prostředí osmdesátých let a dojmy z tehdejší neutěšené Prahy. Stěžejní je ale milostný vztah dvou mladých lidí, kteří se pokusí vystoupit ze sevření komunistického systému a žít v pravdě. Jak dopadnou?

reklama

Jan Reichl zametá v pražských ulicích. Je rok 1986. Když přichází jednoho dne domů, v malém bytě se v zásuvkách a skříních přehrabují fízlové. Janova matka, která přepisuje zakázané texty a vytváří Edici bezmocných, je vzápětí v poutech odvedena do Bartolomějské. V následujících týdnech je Jan víc než matčiným zatčením zaujat překrásnou Alžbětou, která jej uvede do společnosti disidentů a jejich seminářů.

Seznámí se se zakázanými spisovateli, knězem, zástupcem amerického velvyslanectví a účastní se kontroverzní přednášky západního filozofa. Čte, studuje, poznává. Dívka o sobě ale tají řadu věcí. Její klid v kontrastu s permanentní hrozbou zatčení čtenáře bije do očí. Kolem Jana se postupně utahuje smyčka. Kam se hne, tam ho doprovází černé auto, nebo muž v kožené bundě, takže Bětce postupně přestane plně důvěřovat. Jejich vztah drtí Bětčina tajemství o způsobu, kterým se jí daří systémem proklouzávat. Také policejnímu zátahu na jejich seminář se Jan díky Bětce vyhne.

Závěr příběhu připomíná detektivní rozuzlení Agathy Christie. Bětka má nemocné malé dítě, kvůli kterému spolupracovala se Státní bezpečností. Stála i v pozadí zatčení Janovy maminky. Pak se jí podaří emigrovat do Států, kde se dítě může vyléčit. Jan opouští disidentské prostředí, jeho matka se vrací z vězení. Po letech příběh vypráví jako profesor na jedné z univerzit ve Státech. Zpětně to období nazývá časem strachu a krásy. Tolik základní děj.

Čtení Scrutonova románu připomíná pocity z Kafkových příběhů. I z nich má čtenář pocit plíživého nevysloveného a nezformovaného nebezpečí, kterému se nemůže podívat do tváře a vyzkoušet svou odvahu. Janovo smířené vyprávění o estébáky rozmláceném bytě a postavě, která mu jde v patách, je pro mě i další čtenáře narozené už do svobody těžko představitelné. Navíc jsme na počátku knihy šokováni Janovou situací.

Kvůli zavřenému a posléze zemřelému tatínkovi nesměl odmaturovat, a tak zametá. Maminka, jediná spřízněná bytost na světě, uklízí. Jan nemůže žít naplno svůj život, a tak si smýšlí příběhy lidí, které potkává v podzemí, v metru. Nemůže hnout se svým životem, stálé vody metařského zaměstnání ho uspávají, žádné vyhlídky, žádný únik. Stovky možností práce, studování, cestování a seznamování, které máme dnes my, tvoří z Janova příběhu historickou science fiction.

Jan i přes svou izolaci potká krásnou inteligentní dívku. Její kouzlo hltá čtenář ze Scrutonových vět i přesto, že půvab v osmdesátých letech defenzivně válčil s trendy účesu trvalá a bílých ponožek v lodičkách. Bětka přivádí Jana do skupiny lidí, kteří se systému odmítají přizpůsobit. Jeden je tedy kotelník, druhý automechanik. Čtenář se klepe z nevyhnutelnosti, že to i oni vzdají a přizpůsobí se.

V jedné pasáži uvažuje hlavní hrdina nad tím, co vše je dovoleno těm, kteří jsou ochotni žít ve lži. Tedy stísněně, ale pohodlně. Po revoluci jsme to nazvali společenskou smlouvou. Scrutonův román představuje ty, kteří ji odmítli i ty, co se podřídili. Ve světle příběhu Bětky a její nemocné dcerky jsou zarputile vášnivé závěry mé generace, že kdo se systému nevzepřel, neměl odvahu a tečka, relativizovány. Přizpůsobení se systému nebylo jen otázkou slabosti a pohodlnosti. Někteří měli zkrátka širší odpovědnost a nemohli nést rizika života v pravdě.

Příběhem tiše tepe aktér jménem Systém. On, nebo Oni. Stísněné přežvykování informace, že Oni mě tu hledali. Dnes žijeme ve světě, kdy pojmenování „starý osel“ pro ministra, či úředníka je slabé jako ranní čaj. A tehdy se lidožroutu Státní bezpečnosti úzkostlivě říkalo jen – Oni. Takový stav si člověk, který tu šedivou dobu nezažil na vlastní kůži, neumí představit. Tím spíš ať čte Scrutonovu knihu.

 

Karolína Vaverková




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama