V úterý jsem se díky zapnuté bedně dostala na úplné dno. Na dno tvorby „televizní zábavy“, na dno „rodinné terapie“, na dno dobrého vkusu. Průvodkyní nad jiné povolanou mi byla mediálně provařená tchyně od Pepy Kokty, majitelka pěti „P“ Monika Štiková.
První pořad na TV Barrandov, který jsem v životě viděla, a rovnou takový nářez. Kam se hrabe pořad Svokra s obstojnou průvodkyní Gizkou Oňovou na slovenské TV Markíza, jeden z inspiračních zdrojů barrandovských programových tvůrců. Pokud jste dosud ani jeden z uplynulých třinácti úterních večerů nevěnovali osobité rodinné terapii reprezentované zábavním pořadem Tchyně, rychle to napravte. Zjistíte přesně ty věci, kvůli kterým ti citově labilnější a méně zaneprázdnění z nás sledují Výměnu manželek, Poštu pro tebe a další emoční ždímačky pro vyčerpané domochozjajky a jiné upratovačky – totiž že vaše rodina je ve srovnání s těmi předváděnými vlastně ideální, že život je vážně těžkej, že se může před dětmi i diváky mluvit sprostě, protože ono se to pak vypípá, a že brečet lze de facto nad čímkoli.
Včera se během necelé hodiny řešily problémy paní Aleny a pana Petra – kteří se tak ve skutečnosti vůbec nejmenují, jak divák zjistí z titulků po skončení pořadu. (K čemu ta kamufláž mimochodem? Je to reality show, nebo je to celé na diváka nahrané a ty hluboké lidské příběhy jsou jen šablony vyplněné námezdními amatérskými herci? Pomóc, nechápu!) Paní Alena je zjevně nezaměstnaná a příliš o sebe nedbá, což se před kamerou nijak neřešilo. Monika Štiková totiž měla hned po otevření dveří domku oné rodiny jasno – vrahem je zahradník a padouchem ta strana, která si přítomnost mediátorky Moniky nevyžádala.
Štika si promptně vzala na paškál otce rodu, který údajně živí rodinu striptýzem a stará se o sebe přímo ukázkově, neboť se věnuje kulturistice a myslí to dost vážně. Matka dvou dcer, které čtenáři znají jako mediální rozhoďnožky, se do chudáka pana posilovače jala hustit, že striptýz není žádné pořádné zaměstnání, a pomocí citlivě kladených, hloubavých, i když místy malinko návodných a pohříchu řečnických otázek typu „Líbíš se tak trochu sám sobě, to mi nekecej“ se pána snažila přesvědčit, že by se měl stát nezaměstnaným jako jeho žena a přestat o sebe pečovat.
Teď by měla přijít lamentace nad nesmyslnými pseudoradami, kterými ordinérní, nevzdělaná paní Štika nebožáky zásobuje. Nebo kritika nemístné vulgárnosti (vážně spolu takhle lidé mluví? i ti cizí?), nebo přepjatosti všech těch vykonstruovaných „dramatických“ scén, při nichž se řízky vyhazují do koše, steroidy nebo co se splachují do záchoda, dorty letí na dlažbu a Monika Štiková hned po nich. Nebo bychom se mohli ptát, proč ta nebohá domnělá desetiletá dcera oněch komplikovaných rodičů musí sedět před kamerou a jakožto rukojmí Štiky v rážii poslouchat přefouknuté pravdy o tatínkovi přezdívaném paní Mončou „Bezmozek“ a „ten, co má místo mozku činku“. Jenže když se dojí emoce, lítají třísky, a ve Tchyni je zjevně všechno děláno za jediným účelem, který světí prostředky. Je třeba diváka rozběsnit, rozlítostnit, rozesmát, prostě citově rozdovádět – jen to musí být dost „roz…“, jestli mi rozumíte.
Jenže paní Štika je tak dokonale mimo, že se jí to u diváka, který je alespoň částečně při smyslech, nemůže podařit. Ženu, která má dle svých slov v mizerně hraném rozčilení „tlak dvě stě na tři sta“, tak nějak nelze respektovat, a to ani jako prodavačku dobrých rad pro domácí štěstí. Není chytrá, není zábavná, není pohledná, není charismatická. Nedá se na to koukat, nedá se to poslouchat, a přitom to podle oborového webu mediaguru.cz mělo při premiéře prvního dílu v polovině srpna sledovanost 210 000 diváků… Škoda slov. Vypněte bednu a běžte ven, je tam pěkně a nejsou tam falešné tchyně ani jejich stejně falešné oběti.
