Písničkář Tomáš Klus nedávno vydal album, na němž slyší plakat stromy a rozmlouvá s Bohem, aby zachránil lidstvo. Není první ani poslední. Když se angažovaná písnička podaří, dokáže pohnout světem. V opačném případě je to trapas. Nový Reflex v tématu věnovaném písním, jimiž chtěli jejich autoři cosi závažného říci, přináší recenzi na Klusovo album Anat život není, historický průlet (většinou) povinně angažovanou písničkou v Česku a nakonec i příběhy velkých světových songů, které opravdu něčím pohnuly. Poslechněte si je a vyberte podle vás ten nejzásadnější.
BILLIE HOLIDAYOVÁ - STRANGE FRUIT
„Stromy na Jihu nesou divné ovoce. Krev na listech a u kořene krev, černá těla se houpou v jižním vánku... Divné ovoce visí z topolů.“ Zpívat tuto píseň v USA na prahu čtyřicátých let 20. století vyžadovalo notnou dávku odvahy. Nezapomenutelná Lady Day však vyslovovala každý verš s takovou nesmiřitelností, že diváci zvyklí na lascívní blues a uhlazené slaďáky seděli jako přimrazení. Ona sama se pak většinou musela jít schovat do šatny – tak byla rozrušená. „Malebný výjev z galantního Jihu: oči lezou z důlků, ústa zkřivená. Vůně magnólií, sladká a svěží, a do toho zápach spáleného masa.“ Billie nebyla první, kdo zhudebněnou báseň amerického učitele-komunisty Abela Meeropola interpretoval. Byla však poslední, od koho ji lidé chtěli slyšet. Žádný další zpěvák její kuráž a intenzitu nepřekonal.
BRUCE COCKBURN - IF I HAD A ROCKET LAUNCHER
Někteří autoři, když dojde na protiválečné písně, opatrně volí slova. Populární kanadský folkrocker Bruce Cockburn to ale v roce 1984 rozčísl: „Kdybych měl odpalovací zařízení, donutil bych někoho zaplatit. Jo, mít tak raketomet, nějakej zkurvysyn si to odnese!“ Šokující skladba se objevila na albu Stealing Fire. Cockburna k ní inspirovala návštěva uprchlického tábora v Mexiku, kam se soustřeďovali lidé utíkající z Guatemaly před diktátorským režimem Efraína Ríose Montta. „Na řece Lacantun čeká statisíce smrt hladem nebo ještě nelidštější osud,“ hřímá hvězda, která má v zemi javorového listu podobné renomé jako Dylan ve Státech. Na témže albu se objevil jiný slavný protestsong: Lovers In A Dangerous Time.
BRUCE SPRINGSTEEN - AMERICAN SKIN (41 SHOTS)
Když zdánlivý americký patriot a ve skutečnosti neustálý kritik zvětšující se vzdálenosti mezi americkým snem a realitou v roce 2000 poprvé zazpíval písničku s názvem V kůži Američana (41 výstřelů), způsobil veliké pozdvižení. „Nepotřebuju, aby mi nějakej podělanej milionář říkal, jak mám dělat svou práci,“ skřípali zuby na koncertech Springsteenova E Street Bandu příslušníci newyorského policejního sboru. O co šlo? Rok předtím detektivové v civilu zastřelili v New Yorku Amadoua Dialla, na kterého seděl popis hledaného pachatele několika znásilnění. Jenže on to neudělal, a navíc ani neměl zbraň – jen si sáhl do kapsy, aby se legitimoval. Každého normálního člověka muselo vyděsit, kolikrát to policisté do údajného zločince našili. „Jedenačtyřicet výstřelů!“ opakoval Boss nevěřícně pořád dokola, až si vysloužil nálepku hlasatele falešné morálky, který pohrdá obránci zákona.
U2 - SUNDAY BLOODY SUNDAY
Psal se rok 1972, bylo třicátého ledna. Krvavá neděle v severoirském Londonderry. Během pochodu demonstrantů protestujících proti nezákonnému uvězňování stovek osob nařčených z napomáhání Irské republikánské armádě zastřelili britští vojáci čtrnáct neozbrojených civilistů a dalších dvanáct zranili. Při následném procesu byla většina střelců i těch, kdo dali povel k palbě, zproštěna viny. Teprve v roce 1998 se případ znovu otevřel, došlo i na omluvu ze strany britského premiéra Davida Camerona. Na současných koncertech dublinské kapely U2 však nezní tato skladba o nic méně aktuálně než roku 1983, kdy vyšla na albu War. Protože, jak říká bubeník Larry Mullen: „Tohle není o střílení katolíků britskou armádou. Lidi se zabíjejí z nenávisti den co den a my se ptáme: Proč?“
STEVE VAN ZANDT - SUN CITY
Facka unylému megahitu We Are The World a kopanec do zadku celebrit, které si v osmdesátých letech zaletěly vydělat do jihoafrického Sun City, luxusního letoviska, kam směli jen bílí. Kytarista ze skupiny Bruce Springsteena, zvaný Little Steven, si zrovna dával od domovského E Street Bandu menší pauzu. Využil 32ji vskutku parádně: jeho singl, vydaný roku 1985 pod hlavičkou sdružení Artists United Against Apartheid, strčil do kapsy o pár měsíců starší projekt Lionela Ritchieho a Michaela Jacksona nejen hudebně, ale i lidsky. V přiměřeně ostrém klipu se kromě Bosse vystřídali Lou Reed, Bob Dylan, Keith Richards, Miles Davis, U2 i Run DMC. Stejně tak bychom ale mohli sestavit seznam umělců, kteří v něm chyběli, protože se do JAR vypravili, a to rasismus nerasismus: Frank Sinatra, Ray Charles, Queen, Elton John... Mimochodem: Paul Simon, jenž byl v téže době kritizován za to, že v Jižní Africe natáčel desku Graceland, dostal dvakrát nabídku účinkovat v Sun City – a dvakrát odmítl.
PETER GABRIEL - BIKO
Na své třetí sólové album zařadil britský hudební vizionář Peter Gabriel v roce 1980 písničku o bojovníkovi proti apartheidu, studentském vůdci jménem Steve Biko, kterého v srpnu 1977 zatkla jihoafrická policie. Po krutých výsleších, během nichž ho policisté bili do hlavy, byl Biko v září bez lékařské pomoci, nahý a zmlácený, odvezen na korbě land roveru do 1100 kilometrů vzdáleného vězení v Pretorii, kde den poté na následky mučení zemřel. „It was business, as usual,“ shrnuje Gabriel jednou větou, jakou cenu měl v tu chvíli Steveův život pro jeho lhostejné vrahy.
PETE SEEGER - WHERE HAVE ALL THE FLOWERS GONE?
Cestou na koncert v ohijském Oberlinu, proslaveném za dob občanské války tím, že na zdejší škole získal azyl uprchlý černošský otrok, listoval folkový guru Seeger svým záznamníkem, až mu padl zrak na pár řádků, které si opsal z Šolochovova Tichého Donu: „Kde jsou ty květiny? Dívky je zutrhaly. Kde jsou ty dívky? Našly si manžely. Kde jsou ti muži? Všichni jsou v armádě.“ Byl to úryvek staré kozácké ukolébavky, citované v samém úvodu románu. Sám Seeger si popěvku, jejž v roce 1955 na základě těchto poznámek složil, moc nevážil. Teprve když písničku přejalo Kingston Trio a potom i Marlene Dietrichová, která ji zpívala francouzsky, anglicky i německy, usoudil, že na té baladě asi přece jenom něco bude. Nemýlil se: českou verzi Řekni, kde ty kytky jsou s kongeniálním textem Jiřiny Fikejzové zná u nás snad každý.
NEIL YOUNG - THIS NOTE’S FOR YOU
„Tohle je vzkaz pro vás: Nezpívám pro Pepsi, nezpívám pro Coca-Colu, nezpívám pro Millera ani pro Budweiser, prostě pro nikoho, kdo mě nutí, abych vypadal jako blbec!“ I kdybychom nevěděli, že tuto píseň napsal Neil Young, dalo by se to snadno uhádnout – podle toho vztekle ironického tónu, jímž se ostatně vyznačuje i Youngův nejnovější projekt, album The Mosanto Years, plné textů namířených proti korporaci vyvíjející geneticky upravené zemědělské produkty. Tehdy, v roce 1988, brojil Neil proti tzv. korporátnímu rocku, což je téma, které měl společné například s Tomem Pettym. Sponzoring mamutích turné a komercializace rock’n’rollu byly na desce This Note’s For You konfrontovány s dřevním soundem úžasně nakopnuté dechové sekce. Dokonalé spojení zábavy s poselstvím.
BOB DYLAN - HURRICANE
„Tohle je příběh Hurikána, člověka obviněnýho z něčeho, co neudělal. Kdyby ho nezabásli, mohl bejt světovej šampión.“ Chytlavá a mimořádně dobře napsaná skladba z pera Boba Dylana a Jacquesa Levyho tvoří výbušný začátek Dylanova alba Desire, vydaného pět dní po začátku roku 1976. Příběh afroamerického boxera Rubina „Hurricana“ Cartera je známý přinejmenším od roku 1999, kdy přišel do kin film Normana Jewisona Hurikán v ringu s Denzelem Washingtonem v hlavní roli. Carter byl v roce 1966 zatčen a o rok později na základě nepřímých důkazů usvědčen z trojnásobné loupežné vraždy, ke které se ovšem nepřiznal. Za mřížemi si pobyl téměř dvacet let, během nichž napsal biografii Šestnácté kolo. Ta se dostala do rukou legendárnímu písničkáři – a zbytek je historie. Po pravdě: nikdo s jistotou neví, jestli Hurikán ty vraždy v baru v New Jersey spáchal, nebo ne. Tak či tak inspiroval jednu z nejlepších angažovaných písní všech dob.
BORIS VIAN - LE DÉSERTEUR
„Pánové nahoře, já píšu Vám dnes psaní a nevím vlastně ani, budete-li ho číst. Přišlo mi ve středu do války předvolání, je to bez odvolání, tím prý si mám být jist.“ Když na plzeňské Portě v roce 1983 zazpíval Jaromír Nohavica píseň francouzského básníka, spisovatele a jazzmana Borise Viana v překladu evangelického faráře Miloše Rejchrta, pár mocných svazáků demonstrativně opustilo hlediště. Nohavicu naučil českou verzi ostravský písničkář Jiří Tvrz – že je Rejchrtovým dílem, se dozvěděl až po čtyřiadvaceti letech. Ve Vianově podání znějí ta slova líně, až provokativně, jako by je říkal člověk, s jehož přesvědčením nikdo nehne – ani smrt. „Musí-li války být, běžte si válčit sami. A Vaši věrní s Vámi. Mě – mě nechte být. Jestli mě najdete, můžete klidní být: střílejte, neváhejte, já zbraň nebudu mít.“
