Tropické vedro prvních festivalových dnů zapůsobilo na každého jinak. Ryby v říčce Teplé plavaly nebezpečně blízko hladině a ukazovaly bříška jako věčné studentky FAMU obtočené kolem Thermalu, indický herec z báječného snímku Umrika se zřejmě pod vlivem přehřátí naučil říkat "strč prst skrz krk", a jedna banka s velkým B se rozhodla pobavit filmovou honoraci v plenéru. A protože je velká, musela zabrat celou Mlýnskou kolonádu, kterou nelze minout.
Už od rána ochranka s kamennou tváří odkláněla lidi spěchající do kina na opačný břeh řeky, aby měli stavitelé jevišť a tanečních parketů klid na práci. Můj spoluběžec, jemuž rovněž hrozil Ebenův zákon propadnutí místa v kině, brblal značně: „Přesně jako loni. Tyhle buzerace je přesně ten důvod, proč si u nich nikdy nezaložím účet."
Když jsem se v podvečer vracel do hotelu, bylo mi hned jasné, že došlo na nejhorší. Těžkooděnci před zahájením večírku obehnali páskou celou kolonádu včetně pramenů, jako by se tu stal těžký zločin. Nelenil jsem a požádal vycpance naditého zbraněmi a vysílačkou, zda by mi do pítka s emblemem města nenačepoval šestapadesátistupňový Mlýnský pramen. Dělá mi dobře na játra, která jsou během festivalu vystavena velkému tlaku. Řekl, že v žádném případě.
„Proč?“
„Tohle je soukromá akce.“
„Tohle jsou státní lázně.“
„Banka si pronajala tento prostor.“
„Můžete mi dojít natočit do pítka můj léčivý pramen. Dám vám šanci stat se na chvíli ochrankou mých jater?,“ zažertoval jsem.
„Ne.“
„Proč? Prameny jsou teď taky banky?“
„Ano, v tuto chvíli je pramen banky.“
Jak může banka vlastnit něco, co vyvěrá ze země pod námi, vrtalo mi hlavou, když jsem odcházel poražen. Ale nic nového pod sluncem. Přesně takhle se divil i Cimrmanův uhlobaron Ptáček v Poslovi z Liptákova těsně předtím, než mu komunisti přejmenovali Důl Terezka na Důl Petr Bezruč.
