Bouřlivé ovace. To, na co marně čekal zahajovací film přehlídky v Cannes, francouzské sociální drama Hlavu vzhůru, naservírovali diváci dnes ráno Šílenému Maxovi. Sci-fi George Millera, jež předčila i ta nejodvážnější očekávání.
Platil tak trochu za vyvrhela. Vedení prestižního festivalu usoudilo, že takzvané komerce bylo na Rivieře dost a program 68. ročníku se jalo pojmout sofistikovaněji, či, chcete-li, levicověji. Soutěž tak okupují hlavně neanglicky mluvené snímky, z nichž čtyři vznikly přímo na domácí půdě. Naopak Američané směli přivézt jen dva a Britové zde dokonce nemají žádný film - poprvé od roku 2008.
Premiéry vyhlížených titulů, jako je Allenův Iracionální muž, pixarovská novinka V hlavě či pravě Šílený Max: Zběsilá cesta, se tak odehrávají zásadně ve vedlejších sekcích a mají i méně repríz. Naneštěstí pro fanoušky, jak naznačují fronty s cedulkami “Dostaňte mě na Maxe”.
Ne, že by to Millerův skvost nějak poškodilo. Do běžné distribuce vstupuje ve většině zemí nejpozději dnes a ti, kdo měli tu čest, o jeho budoucnost strach nemají. Na rozdíl od sterilních, o sto milionů (dolarů) dražších Avengers a dalších studiových prefabrikatů, má čtvrtá akční odysea z postapokalyptické Země osobitý tvar a náboj. Výtvarným konceptem se blíží kultům typu Matrixu či Pátý element a jeho podmanivě dekadentní atmosféra pohltí diváka tak, že vlastně ani nepostrádá příběh, jenž Miller zředil na pouť z bodu A do bodu B a zpátky.
Není nad maso a kosti
Otec maxovské série, Australan, jenž poslední léta strávil mezi tučňáky a vepři (čekaní na čtvrtého Maxe si krátil prací na Happy Feet a dobrodružství prasátka Babe), má oproti svým hollywoodským konkurentům jednu velkou přednost: Jasnou autorskou vizi, již se umanutě drží přes třicet let, tedy od prvního po čtvrtého Maxe. Uhájit si ji dokázal dokonce i v době klíčovacích pláten a popcornových požadavků, jež velí upřednostnit efekt před originalitou a triky před kaskadérskými kousky.
Film s podtitulem Zběsilá cesta tak umně snoubí estetiku dvacátého století s postupy, na něž slyší publikum i ve století jedenadvacátém. Zhodnotily se v něm zkušenosti tvůrce, jenž zná a “umí” trendy (zběsilého Maxe ostatně stříhal s dvakrát vyšší frekvencí než Bojovníka silnic z roku 1981 – skóre 2700 ke 1200 střihů mluví za vše). Zároveň však praxí v showbyznysu získal nadhled, jenž nutí ke shovívavosti tam, kde by jinak rýpal a rýpal.
Úředníky z Warner Bros navíc přesvědčil, že má smysl investovat do stavby reálných rekvizit a kulis a odjet na pouštní lokace (jež pak, zcela atypicky, zaplavily deště). A že živou akci v autech, která mají řidiče a motor, nikdo a nic nenahradí. Jestliže se veškerý děj odehrává na cestě – a to doslova, neb devadesát procent času sedí hrdinové za volantem – vězte, že se na cestě skutečně nacházeli.
Potlesk za to, jak obětavě přeskakují hořící cisterny, střílejí z podvozků a vlají na korbách naklaďáků, nepatří ajťákům, nýbrž kaskadérům, již potili krev (a Miller za ně celý život dýchá). I ničemu nepodobné tváře Maxových rivalů vznikly pod rukama maskérů, kteří mají blíž k malířům než makeupovým řemeslníkům.
Všechno je to neskutečně skutečné a ve výsledku je tak vlastně úplně fuk, s kým se Gibsonův (víc než rovnocenný) nástupce Tom Hardy rve nebo kam směřuje – devízou Millerovy režie jsou detaily, ne celek. Mimochodem až ďábelským způsobem opojný a odpudivý zároveň. V Maxovi jen těžko rozlišíte dobro od zla nebo krásu od odporu. I ta australská poušť, zákeřnice jedna zlatavá, dokáže být v jeden moment rájem a hned v další peklem. To by, pravda nemuselo trvat dvě hodiny v kuse, ale jinak ho přijmete bez výhrad.
