Populární severská literatura? Především závěje dobrých detektivek | Reflex.cz
reklama
nahoru

Populární severská literatura? Především závěje dobrých detektivek

Kateřina Kadlecová26. února 2015 • 08:00
Populární severská literatura? Především závěje dobrých detektivek
Milénium Stiega Larssona
• foto: 
Profimedia.cz

Hlavním tématem nového Reflexu je severská kulturní expanze. Norský, švédský, dánský a finský artbyznys štědře finančně podporují vlády zmíněných zemí a ze skandinávských a finských seriálů či detektivek se díky tomu stal celosvětově žádaný vývozní artikl. Podívejme se, jaký podíl mají na popularitě kultury potomků vikingů knihy.

reklama

Novinář Stieg Larsson se celosvětového úspěchu své obsáhlé detektivní trilogie Milénium nedožil – zemřel na infarkt dřív, než byly jeho knihy vydány. Na severskou beletrii ovšem trio napínavých románů s investigativním novinářem Mikaelem Blomkvistem a psychicky pošramocenou hackerkou Lisbeth Salanderovou zapůsobilo jako katalyzátor. S efektem řekněme urychlovače částic.

Taková Nobelova cena pro švédského básníka Tomase Tranströmera z roku 2011, zatím poslední a celkově již patnáctá Nobelovka za literaturu, která kdy byla v historii spisovatelům Švédska, Norska, Dánska, Finska, Islandu a přidružených teritorií od Ålandských ostrovů po Grónsko udělena, je vedle téměř sta milionů celosvětově prodaných výtisků Milénia zcela zapomenuta. Od run a mýtů k subžánru „Nordic noir“, tedy skandi-krimi, sice utekla dlouhá cesta, ale ve druhé půli 20. století se díky dlouhé a skvělé tradici detektivních příběhů z původní pěšinky rychle stala dálnice, jak dokazuje „Kapesní klíčový průvodce po skandinávské detektivní literatuře, filmu a televizi“, výborná předloňská publikace Nordic Noir z pera experta na krimi knihy (a autora prvního Larssonova životopisu) Barryho Forshawa. Ta dobře, komplexně postihuje historii subžánru, kulturní a politické vlivy (všimli jste si, že většina knih Nordic noir od průkopníků-marxistů Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa přes Henninga Mankella po samotného Larssona je opravdu velmi levicová?) nebo zastoupení žen v rámci autorů skandinávské detektivky.

Severní vítr – je krutý?

Detektivky obecně jsou na vzestupu a z okrajové žánrové literatury se v poslední dekádě vyklubal tahoun trhu – čtenáři i nakladatelé jsou v pohotovosti a detektivky si kupují i ti, kteří nečetli nikdy nic. Ačkoli v rámci žánru bodují i autoři z jiných zemí, od Seveřanů se učili všichni. I když je fakt, že temné, zasněžené, liduprosté pláně drsného severu nebo depresivní alkoholici a mlčenliví psychopati zešílivší z dlouhých nocí na izolovaných ostrůvcích jsou nepřenositelné – za spuštěnými žaluziemi, zavřenými okenicemi a dveřmi utemovanými před zimou a tmou je ideální prostor pro zvláště hnusnou, krvavou vraždu (krůpěje se na sněhu budou vkusně vyjímat, v duchu tolik vyhlášeného minimalistického skandinávského designu). „Severská krimi je zajímavá tím, že příběhy jsou zasazené do každodenního života, že se v nich řeší nejen zločiny, ale i společenské problémy, jako je imigrace, drogy, postavení žen nebo politické manipulace,“ vysvětluje nakladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová, která sama z finštiny přeložila jak několik detektivek Miky Waltariho, tak Krev v jezeře a Zasněženou ženu Leeny Lehtolainen. „Čtenář tak má pocit, že se nejen baví, ale že se zároveň dovídá nové a důležité informace o světě.“

Posun detektivky „ze škatulky víceméně laciného čtiva do vyšších literárních sfér“ podle překladatelky čtyř románů Henninga Mankella Heleny Stiessové započal takto: „V šedesátých letech přišel velký zlom, když se detektivka posunula z konceptu hádanky k angažovanému sociálnímu románu. Zločin už nebyl pouhým narušením idyly, stal se důsledkem změn ve společnosti a jejího pokřivení.“

Vzdělaní severští autoři, sami velcí čtenáři, samozřejmě skvěle píší: přímočaře, přesně, úsporně, bez zbytečné květnatosti a jediného slova navíc nám představují rutinní dennodenní práci mravně nejednoznačných, náladových, traumatizovaných kriminalistů, kteří mají osobní, rodinné i psychické problémy, občas se sami odchýlí od hranice zákona a často jsou to, světe div se, ženy – emancipované, nemluvné, udřené. Z detektivek se po cestě do hlubin seveřanovy duše dozvídáme, že zdánlivá severská rovnost, sociální spravedlnost, ekonomická prosperita a politická čistota možná nefungují tak pěkně, jak bychom si všichni přáli. A jsme tomu vlastně tak trochu rádi – jen kvůli těm detektivkám, samozřejmě. Ostatně, jak upozorňuje Helena Stiessová, „plodnost švédských autorů je skoro neuvěřitelná, jen za minulý rok vyšlo 188 původních detektivek, což je oproti roku 2004, kdy zemřel Stieg Larsson, nárůst téměř dvojnásobný“.

Pramen tedy jen tak nevyschne. Mimochodem, víte, že v srpnu vyjde (i česky!) čtvrtý díl Larssonova Milénia? Z pera Švéda Davida Lagercrantze…

Surf na severské vlně

V obchodních řetězcích narážíme do pyramid a pagod severských detektivek, prodávaných za výhodnou cenu; časopisy včetně Reflexu je přikládají jako dárek k předplatnému, jde také o zřejmě nejfrekventovanější čtivo v dopravních prostředcích. Ačkoli jsme zdaleka nedosáhli stavu obliby hraničící s hysterií, jaký ve věci „Nordic noir“ panuje třeba v Německu, mnozí z nás jsou tím už značně přesyceni – nejen Dan Brown nasazuje všechny své příběhy na jedno kopyto, Jo Nesbø by mohl vyprávět. Skandinávská literatura se stala marketingovou značkou, jakkoli se pod touto nálepkou většinou myslí jen její krimi-výsek. Dostala se k nám už v 70. letech prostřednictvím deseti knih série s detektivem Martinem Beckem od švédských manželů Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa, kteří inspirovali snad úplně všechny autory detektivek od Eda McBaina po Henninga Mankella, ale pak přišla nevynucená pauza. „V devadesátých letech bohužel někteří čeští překladatelé i nakladatelé sdíleli názor, že překladů z malých severských jazyků vychází už tak dost málo a že by byla škoda vydávat detektivky na úkor takzvané kvalitnější literatury,“ říká Markéta Hejkalová. „Ale jak se ukazuje, možná to nebyl úplně nejsprávnější názor.“

Markéta Hejkalová potvrzuje, že celosvětovou „obrovskou vlnu zájmu o severskou krimi probudilo Milénium; lidé se pak začali víc zajímat i o ostatní skandinávskou literaturu a vůbec o Skandinávii“. Vychází více severských knih než dřív; za oblibu těch finských podle ní může především naše dlouhodobá náklonnost k duchovnímu otci Egypťana Sinuheta, Mikovi Waltarimu, rostoucí popularita humoristických knih Arta Paasilinny i úsilí Vladimíra Piskoře, který se systematicky věnuje překládání náročných děl současné literatury, snahy talentovaných mladých překladatelů nebo fakt, že Finsko věnuje na podporu překládání své literatury velké finanční prostředky. Tak ostatně činí všechny skandinávské země.

Granty, podpory a nízká DPH na knihy

„Kniha vychází s finančním přispěním FILI – Informačního centra finské literatury,“ stojí na jedné z prvních stránek českého vydání nejnovějšího románu Anttiho Tuomainena. Zvláštní na té situaci je, že Tuomainenovo Moje temné srdce není žádná prvotina mladistvého intelektuála, která by žadonila o grant – je to kvalitní noir detektivka, psychothriller zavedeného autora, jehož čtyři dosavadní knihy si na sebe krásně vydělají. Jenže seveřané, vědomi si toho, že jejich literatury vinou počtu lidí hovořících daným jazykem patří k těm „malým“, překlady svých knih dotují. „Překlad všech prvních vydání podpoří národní literární agentury Skandinávců i Finů částkou zhruba tisíc euro,“ přibližuje nakladatel Marek Turňa z Knihy Zlín. „A ano, dělají to i Poláci, Ukrajinci, Maďaři nebo Slováci, ale u seveřanů to funguje hladce až automaticky – vyplníte přihlášku na internetu, někdy chtějí vidět ukázku překladu, ale to je vše.“

Třeba ve vládní agentuře Norla se o norskou literaturu v zahraničí stará osm zaměstnanců, jejichž úkolem je kromě udílení cen nejlepším překladatelům z norštiny i rozdělovat mezi ně balík peněz. To aby k těm třem tisícům norských knih, co za posledních 36 let vyšly v šedesáti jazycích po celém světě, přibyly co nejrychleji další. (Pro srovnání – právě v tomto měsíci se na našem ministerstvu kultury sešla komise, která na podporu překladu českých knih, najmě těch současných, pro letošek rozdělila čtyři miliony, což jistě není málo.) Norla ovšem také poskytuje granty, zprostředkuje informace a kontakty, pořádá semináře – v Česku se tyto úkony dělí mezi hrst různých poskytovatelů, jež není právě snadné vyhledat. A podobně jako v Norsku to mají ve všech severských zemích, které se jen hemží literárními domy, kde mohou spisovatelé psát a překladatelé překládat – webové stránky Nordicwritersguild.com jich uvádějí desítky a našinci se chce při popisu těch luxusních, případně oduševnělých rezidencí plakat. Kolik podobných uměleckých útočišť totiž má Česko? Žádné.

A co DPH na knihy, která zvedá cenu výtisku? U nás je to dnes 10 procent, Švédové mají 6 %, Finové 10 % a Dánové suverénně nejvíc ze všech zemí EU, a to 25 procent. Zato Norové v tomto případě nulovou daň!

Led a sníh na českých pultech

Majitel nakladatelství Kniha Zlín Marek Turňa kdysi na cestách v letištním knihkupectví objevil fenomenálního Joa Nesbøho (exfotbalistu, exmuzikanta a zřejmě majitele skvělého PR týmu) a zakoupil nejen onen román, ale posléze i vydavatelská práva. S čtyřiapadesátiletým Norem udělal, abychom tak řekli, díru do Česka: desítky jeho detektivek se  u nás prodalo přes 300 000, s čímž ještě na přelomu března a dubna jistě zalomcuje Policie, poslední kousek s detektivem Harrym Holem v hlavní roli, a pak i další čtyři chystané Nesbøho romány. Pětadvacet milionů knih ve čtyřiceti jazycích – takové prodeje vystudovaný ekonom a posléze duchovní otec ztroskotaného detektiva Harryho Holea jistě nečekal, když v roce 1997 začal psát na palubě letadla z Osla do Sydney svoji první detektivku. Ve dne Nesbø pracoval jako makléř, po nocích hrával po klubech s kapelou a dnes má na kontě devatenáct úspěšných titulů včetně čtyř dětských knížek o doktoru Proktorovi.

Nejvýše na severské vlně se ovšem veze brněnské nakladatelství Host, které získalo dobré jméno především díky vydávání kvalitní současné české prózy. Podle své redaktorky Dany Blatné vydávají v současné době zhruba sto knih ročně, z toho asi pětinu tvoří detektivky a více než deset z nich v posledních letech bývá ze severu Evropy, zejména ze Švédska. Host prodal přes 400 000 výtisků různých vydání Larssonovy trilogie, detektivek manželského dua tvořícího pod pseudonymem Lars Kepler mezi českými čtenáři koluje na 200 000 a obecně ona pětinová produkce detektivek tvoří zhruba polovinu tržeb nakladatelství. Však také ustájili skutečně vyhlášené značky: kromě výše zmíněných jsou v portfoliu Hosta například švédský průkopník Henning Mankell (a sedm z jeho případů komisaře Wallandera – viděli jste ostatně ten skvělý devítidílný televizní seriál s geniálním Kennethem Branaghem?), který švédskou detektivku globalizoval a propojil v ní starý kontinent s Afrikou; pak temná Åsa Larssonová (a pět příběhů její prokurátorky Rebecky Martinssonové) a Mons Kallentoft (a 6x inspektorka Malin Forsová), vtipný a ironický Dán Jussi Adler-Olsen (a šest jeho případů, hlavně z kodaňského policejního oddělení Q) nebo královna norské detektivky Karin Fossumová (a zatím tři z desítky jejích případů mlčenlivého komisaře Konrada Sejera).

Obálka 9
O dalších vpádech a spádech severské kultury a o osvícené kulturní politice Norska a spol. si přečtěte v novém Reflexu č.9/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama