Po Sdružení českých filmových kritiků oznámila své nominace na Českého lva i Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), jež se trofeji s pošramocenou pověstí snaží vrátit její původní renomé. S bídou, jíž byla kina svědky v uplynulém roce, se nicméně prestiž vyrábí jen těžko.
Už dlouho nebyla propast mezi kvalitou a kvantitou kinematografie tak doširoka rozšklebená jako letos. Z pětapadesáti celovečerních titulů uvedených do distribuce v roce 2014 jich stojí podle ČFTA za vidění pouhých sedmnáct – soudě podle počtu těch, jež postoupily do finále. Odečteme-li dokumenty, jichž se do kin dostalo jen o devět míň než hraných filmů, dostaneme se k číslu ještě tristnějšímu.
A šlo by zajít ještě dál: kolik z tuctu celovečerních nominátů zaslouží přízvisko mimořádný počin? Dílo hodné toho, aby jeho jméno bylo zaneseno do análů jako to hlavní, na co byl český filmový svět v roce 2014 hrdý? Sama jsem coby hlasující kritik tápala, najít v produkci minulého roku aspoň tři kandidáty na cenu film roku vyžadovalo takřka nadlidské úsilí – nebylo prostě kde brát.
Je přitom pozoruhodné, že i při tak úzkoprofilové nabídce se akademici a kritici dokázali neshodnout. Respektive ne úplně shodnout, máme-li být exaktní. ČFTA například ve všech takzvaných dílčích kategoriích od hereckých výkonů po kameru zcela přehlížela film Jiřího Mádla, jednoho z hlavních favoritů kritických cen (originálnímu debutu novopečeného tvůrce Pojedeme k moři v nich co do počtu nominací náleží druhá pozice za Václavovou Cestou ven).
Jeho jméno se sice vyskytuje mezi adepty na Lva pro nejlepší scénář, režii i film, nicméně jde zřejmě spíše o formalitu, či ještě spíše z nouze ctnost – akademici museli nominovat o dva tituly víc než kritici (nezávidím jim to). Naopak druhé nejúspěšnější dílo podle ČFTA, Krobotův režijní debut Díra u Hanušovic se 13 lvími nominacemi, ocenili kritici jen jednou, v kategorii pro nejlepší herečku.
V seznamu, jejž ČFTA zveřejnila na veřejnoprávní televizí přenášeném vyhlášení v pražské Lucerně, se také vůbec neobjevil jeden z mála filmů, za něž se nemusíme stydět – Místa Radima Špačka. Kritici mu dali šanci aspoň v kameramanské kategorii, akademici jej zcela ignorovali. A aby těch rozdílů nebylo málo, pohádku Tři bratři, jež podle distributorů ponoukla tuzemského diváka k tomu, aby opět začal důvěřovat domácímu filmu (v návštěvnosti překonala dnes velmi vzácnou hranici půl miliónu), pominuli pro změnu kritici – navzdory pozitivním recenzím, jimiž Svěrákův úspěšný počin častovali v době premiéry.
Shoda tak mezi oběma tábory panuje prakticky jen v případě „prvních pozic“. Miláček Lvů, komorní připomínka naší neslavné historie Fair play, má od akademiků patnáct bodů, kritici mu přiznali čtyři. A Václavova Cesta ven se šesti kritickými zářezy je u Akademie na bronzové pozici s deseti nominacemi.
Po loňské rehabilitaci Českého lva, jenž se zbavil kontroverzní osobnosti Petra Vachlera, se začínají ozývat hlasy, zda tak malá republika potřebuje dvoje filmové ceny. Nebo ještě jinak — zda Ceny české filmové kritiky, založené před pěti lety právě v reakci na neutěšený stav v ČFTA, nesplnily svou hlavní misi a neměly by vlastně skončit. Krom toho, že jde o nesmysl už jen z podstaty věci (ceny udílené novináři mají tradici napříč celým světem, bez ohledu na to, kolik dalších jiných soutěží se koná), pohled do tabulek s nominacemi dává jasnou odpověď – víc očí víc vidí. Ano, dokonce i tehdy, když není co vidět.
Poznámka na okraj – z aktivně hlasujících členů Sdružení kritiků se jich letos vyjádřilo 78 %, akademiků jen něco málo přes polovinu. Zřejmě při pohledu na loňskou „úrodu“ usoudili, že na ni bude lepší neupozorňovat. Ne že bych jim nerozuměla, ale řešení to není.
