Z literárního salonu do kurzu tvůrčího psaní | Reflex.cz
reklama
nahoru

Z literárního salonu do kurzu tvůrčího psaní

Petr Nagy27. listopadu 2014 • 15:00
Z literárního salonu do kurzu tvůrčího psaní
knižní čtvrtek
• foto: 
INT

Spisovatelka a žena nevšedních kvalit, u níž si podávala dveře celá plejáda umělců i vědců z přelomu 19. a 20. století, nám prostřednictvím svých deníků dává nahlédnout do zákulisí tehdejší české kulturní scény. Její zhruba o sto let mladší souputnice, taktéž literátka, mimořádná osobnost a nadto obětavá pedagožka, které prošla rukama řada dnes již etablovaných autorů, nám zase poodhalí tajemství samotného spisovatelského řemesla.

reklama

knižní čtvrtek
Tereza Riedlbauchová – Eva Farková (eds.): Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové

Výbor z deníků Anny Lauermannové-Mikschové (vydal Památník národního písemnictví) dává současnému čtenáři vzácnou příležitost nahlédnout zblízka do života hned několika generací čelných představitelů české kultury z přelomu 19. a 20. století. Průvodkyní je mu při tom osobnost nanejvýš povolaná – organizátorka vyhlášeného pražského literárního salonu a spisovatelka publikující pod pseudonymem Felix Téver, oblíbená společnice a hostitelka přezdívaná v pozdějších letech svými četnými přáteli a známými „bábuška“. A v neposlední řadě autorka nejrozsáhlejšího ženského deníku „dlouhého“ 19. století, který si s přestávkami vedla v letech 1872–1929, tedy od dívčích let téměř až do své smrti.

Dvojice editorek – Tereza Riedlbauchová a Eva Farková – vybrala z dostupných deníků (cca 70 svazků) především texty zachycující autorčina setkání s významnými osobnostmi tehdejší české kulturní a politické scény, popřípadě záznamy líčící návštěvníky a program salonů Anny Lauermannové-Mikschové, pořádaných v jejím domě na Jungmannově náměstí či v letním sídle nedaleko Hvězdy. Již méně prostoru pak dostávají úryvky týkající se autorčina osobního života nebo zápisky z jejích cest po Evropě. Dnešní čtenáři jistě ocení přítomnost bohatého a vskutku nepostradatelného poznámkového aparátu, stejně jako úvodní Komentář, přinášející hlubší reflexi osobnosti Anny Lauermannové-Mikschové a jejích deníků.

Dobově příznačný je autorčin jazyk s příměsí němčiny a francouzštiny, oplývající půvabnými výrazy typu „dělat někomu kůru“ s významem dvořit se někomu (z francouzského „faire la cour“). Deníky Lauermannové-Mikschové nebyly psány s myšlenkou na veřejné publikování – na rozdíl od jejích vzpomínek, jež vyšly pod názvem Lidé minulých dob knižně roku 1941 – a její zápisky jsou tudíž bezprostřední, prosté pozdějších úprav či stylizace, a postrádají literární ambice. Přesto nezřídka narazíme na celé pasáže, zvláště při popisu interiérů nebo přírodních scenérií, které prozrazují pisatelčiny bohaté zkušenosti s beletristickou tvorbou.

Bez nadsázky lze říci, že salonem, potažmo životem Lauermannové-Mikschové prošla valná část předních osobností české kultury, vědy a politiky z konce 19. a počátku 20. století. Po lumírovcích a staročeších z okruhu Františka Ladislava Riegra to byli od 90. let umělci z okruhu Moderní revue a v následujících třech dekádách řada dalších osobností (Richard Weiner, bratři Čapkové ad.), mimo jiné Miroslav Rutte, autor monografické studie o Anně Lauermannové-Mikschové a editor svazku vzpomínek jejích přátel nazvaného O bábušce. Část osazenstva ovšem zůstávala navzdory politickému a uměleckému vývoji neměnná, což jen dokládá přetrvávající osobní kouzlo a stálou pohostinnost „bábušky“, která sice v denících často glosuje nedostatky a prohřešky svých bližních, avšak ve chvílích potřeby se k nikomu neobrací zády.

Deníky Anny Lauermannové-Mikschové bezesporu představují mimořádně cenný (literárně) historický pramen. Vedle zasvěceného, byť značně subjektivního komentáře k několika dekádám českého kulturního a společenského života však nabízejí též silný lidský příběh – příběh dospívání a zrání mimořádné ženy a respektované spisovatelky, jejíž živý zájem o věci veřejné přetrval ztrátu blízkých přátel, první světovou válku, pád staré monarchie i porodní bolesti nové republiky. Knižní vydání přítomného výboru je proto počinem nadmíru záslužným, a nezbývá než doufat, že probudí zájem o život a dílo Anny Lauermannové- Mikschové, jejímuž nevšednímu literárnímu salonu je věnována také popularizační monografie Roberta Saka Salon dvou století.

knižní čtvrtek
Alexandra Berková: O psaní

Nikoho nezajímá, co si o světě myslíme, varuje začínající spisovatele Alexandra Berková (1949–2008), jejíž osobnost a názory na literární řemeslo nedávno připomněla kniha nazvaná O psaní (vyd. Trigon). V tomto případě výše citované pravidlo samozřejmě neplatí a čtení je to nadmíru zajímavé. Spisovatelka, scenáristka a publicistika, jež dlouhá léta vyučovala tvůrčí psaní na pražské Literární akademii, patřila k lidem, kteří tomuto v zahraničí dávno etablovanému oboru pomáhali u nás zakořenit. Na rozdíl od mnoha jiných byla totiž přesvědčena, že psaní se dá naučit, respektive že jeho výuka může odhalit studentův vrozený talent, poskytnout nástroje k jeho dalšímu rozvíjení a také vzácnou možnost dialogu se zkušenějším tvůrcem. Jak ostatně autorka novel Magorie či Temná láska s oblibou podotýkala, o významu výuky malby, hudby či divadla nikdo nepochybuje. Berkové nelze upřít výrazné nadání pro práci se začínajícími autory a nezištnou ochotu podělit se s nimi o své bohaté životní i tvůrčí zkušenosti a praxí i vzděláním podložené poznatky. Toho všeho je text O psaní nejlepším důkazem.

Těžiště tematicky i žánrově pestrého svazku tvoří stejnojmenný esejistický cyklus, který Berková původně napsala pro literární obtýdeník Tvar. V devíti kapitolách provází svého čtenáře (s předpokládanými spisovatelskými ambicemi) základními fázemi nelehkého tvůrčího procesu, vedoucího od formulace autorského záměru až ke strukturaci výsledného textu. Těží při tom nejen z dlouholetých zkušeností ze seminářů tvůrčího psaní, ale též ze znalosti psychologie, filozofie, ba i esoterických nauk. O jejích pedagogických vlohách pak svědčí srozumitelnost, s jakou dokáže mnohdy obtížně uchopitelné pojmy a teze zprostředkovat čtenáři, využívajíc k tomu řady přirovnání ze života, literárních citací a odkazů i konkrétních cvičení nebo úkolů. Didaktická funkce textu se ostatně promítá i do jeho kompozice a typografie – je členěn do krátkých úseků a hlavní poznatky jsou v něm zvýrazněny či opakovaně připomínány. Berková byla nepochybně spisovatelkou, jež své vlastní psaní i literaturu obecně často a zasvěceně reflektovala, stejně důležité místo jako úvahy o povaze a smyslu umění zde ovšem mají praktické rady typu „začátkem se nezačíná“.

Zajímavý pandán k těmto lekcím představuje krátký text se sáhodlouhým titulem Trocha dříví do lesa tvůrčího psaní aneb pole neorané – kus cukru čili od deskripce k obrazu, který předejímá mnohé z pozdějšího cyklu O psaní a kde Berková hovoří více sama za sebe coby spisovatelku. V ryze osobním duchu se pak nese její rozhovor s Boženou Správcovou nazvaný „Chlapče, tebe bych chtěla vidět ve sprše...“, jenž byl poprvé otištěn v Tvaru 10/ 2006. Na povrch zde vystupují autorčiny vlastní postoje a názory, ať už jde o její přetrvávající obavy z komunismu, reflexi české literární kritiky či nesmlouvavou odpověď na otázku po vztahu morálky autory a kvality jeho díla („parchant dobrý text nenapíše“).

Posledním příspěvkem je vzpomínkový text Jakuba Šofara Magorie tvoření aneb Saša píšící, nabízející nám vhled do tvůrčí kuchyně Alexandry Berkové na konci 80. let, kdy psala svou prózu, za niž později obdržela Cenu Egona Hostovského. Kniha zamýšlená coby poklona velké a nedoceněné spisovatelce, vydaná s podporou Ministerstva kultury ČR a ilustracemi autorčiny dcery Nikoly Novákové, nabízí vedle nadmíru živého portrétu Alexandry Berkové i veskrze praktického průvodce literárním řemeslem, jehož vydáním se (bohužel) naplnilo spisovatelčino krédo „správný učitel předá vše beze zbytku a zůstane ležet mrtev na kamenné podlaze“.

Petr Nagy


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama