Druhý díl politického životopisu Václava Havla se jmenuje Prezident (první díl vyšel pod názvem Disident vyšel v roce 2009), knihu napsal Daniel Kaiser a vydává ji tento týden nakladatelství Paseka. První ukázka Reflexu.cz pochází z kapitoly o česko-slovenském vztahu v posledních dvou letech společného státu na počátku 90. let.
Prezident Havel zprvu nevěnoval slovenským emancipačním tužbám téměř žádnou pozornost, už v prvním roce svobody se ale v Bratislavě objevili jak demonstrující nacionalisté, tak i naprosto nevypočitatelný slovenský premiér Vladimír Mečiar. Na podzim 1990 si s ním Havel zažil svoje. Zde je ukázka z nové knihy:
Kde se vzal Vladimír Mečiar
S odstupem času je zřejmé, že touha vládnout si sami byla ve Slovácích uložena hluboko. Československo by se dříve nebo později rozpadlo, ať už by na klíčových pozicích stál kdokoliv. Poprvé se separatistické tendence objevily v létě 1990, tedy skoro dva roky předtím, než si je definitivně osvojil i Mečiar. Přesto v dané situaci to byla jeho dezerce z tábora federalistů, co zpečetilo osud společného státu.
Vladimír Mečiar shodou okolností stoupal v politice současně s Václavem Klausem. Oba muži zásadním způsobem narušovali Havlovu mocenskou hegemonii, ale zatímco Klaus byl ve většině ohledů „jen“ prezidentův protiklad, Mečiar musel být pro Havla naprostou záhadou.
Začínalo to tím, že tento slovenský politik byl archetypálním mužem bez minulosti. Ačkoliv ani Klause většina špiček Občanského fóra v listopadu 1989 osobně neznala, téměř vždycky znala nějaké lidi, kteří zase znali Klause a mohli o něm poskytnout referenci. Základní body Klausova životopisu šlo snadno zjistit a porozumět jim. O Mečiarovi v Bratislavě, natož v Praze, nebylo známo v podstatě nic. Slovenské demokratické hnutí doplácelo na to, že místních „ostrůvků pozitivní deviace“ (bratislavský sociolog Martin Bútora tímto souslovím označoval kroužky nekonformně naladěných intelektuálů, respektive lidí, kteří se svou činorodostí vymykali z normalizačního marasmu) bylo tak málo. VPN, jež z těchto ostrůvků vznikla, se neustále potýkala s nedostatkem vhodných kandidátů do funkcí, za něž by se členové neformální výběrové komise v ústředí mohli zaručit.
Přestože na federálním ministerstvu vnitra také vládl záhadný Richard Sacher, způsob, jímž se Mečiar v lednu 1990 dostal do vlády, nota bene do čela „silového resortu“, by v Praze nebyl možný. Neznámý podnikový právník z Nemšové (okres Trenčín) vyhrál konkurs na ministra vnitra, aniž ho znal jediný člen komise nebo bratislavského vedení VPN. 190 Znal ho pouze tajemník OV KSS v Trenčíně z roku 1968, který teď Mečiara doporučil Dubčekovi, od něhož tip doputoval do centrály VPN.
Výřečný právník porotu ohromil detailními znalostmi struktury ministerstva vnitra. Tvrdil, že bezpečnostní problematika je jeho koníčkem. (Později Mečiarovi protivníci ve VPN přišli s tvrzením, že ho na konkurs vyškolila slovenská reformně komunistická Obroda; tvrzení by to bylo věrohodnější, kdyby s ním nepřišli až poté, co je Mečiar vymazal z politické mapy.) Svou energií a všudypřítomnosti na sebe ministr už brzy strhával pozornost slovenské veřejnosti i lidí v centrále VPN, kteří se sebevědomím intelektuálů z hlavního města předpokládali, že rtuťovitého právníka z okresu dokážou hravě zvládnout.
Po volbách v červnu 1990, kdy VPN ve Slovenské národní radě ustavila nejsilnější frakci s 29 procenty hlasů, a získala tudíž právo nominovat premiéra, nikdo z původně zvažovaných kandidátů funkci nechtěl přijmout. Během klíčové porady v bytě Petera Zajace se dvacetičlenná skupina předních mozků VPN neustále točila v kruhu. Disidentovi Milanu Šimečkovi, jehož názor měl velkou váhu, se posléze zdálo neudržitelné, aby všichni pořád chodili po špičkách kolem tak výrazného politika, jímž Vladimír Mečiar nepochybně byl – a tak ho za podpory Milana Kňažka navrhl sám. Nový předseda vlády byl na světě. Spisovatel Šimečka, prezidentův nejintimnější kontakt na Slovensku, vyslal na oběžnou dráhu druhou Havlovu Nemesis.
Osobní seznámení Havla s Mečiarem mělo bizarní průběh. Jednou k němu domů Mečiar prostě večer přišel na návštěvu: „On se sám ohlásil a navštívil mě v bytě na nábřeží. Byl velmi úslužný a milý. Ptal jsem se ho: ‚A vy o policii a vnitru něco víte?‘ Odpověděl: ‚Celý život sa tým zaoberám.‘“ Návštěvník se sice prezidentovi zdál poněkud vlezlý, přesto spolu oba muži navázali dobrý pracovní vztah.
První vážné varování přišlo z Košic: brzy po červnových volbách k Havlovi jeho známý z disentu a důstojník nově zakládané kontrarozvědky František Stárek přivezl dva pracovníky košické expozitury, Vladimíra Chlípalu a Vojtecha Fejfara. 192 Košičané si s sebou přivezli dvě složky: v jedné byla rozpracovaná hypotéza, že vojenská kontrarozvědka na Slovensku pracuje na zakázku Moskvy, která má zájem na rozdělení Československa.
Druhá složka se týkala přímo Mečiara. Skládala se z různých indicií o tom, že Mečiar za komunistů spolupracoval se Státní bezpečností.
Košické pobočce Úřadu na ochranu demokracie (ÚOUD) dominovali lidé z košického undergroundu, který byl přes svého lídra Marcela Strýka už léta napojený lépe na Prahu než na Bratislavu. S Mečiarem válčili už před volbami, kdy byl ještě republikovým ministrem vnitra. Znovu totiž zaměstnal několik sotva propuštěných důstojníků StB, přičemž v Košicích jednoho z nich, Jána Dického, dokonce pověřil řízením krajské správy SNB. Antipatie byly vzájemné, Mečiar se poškleboval jejich rockerským vizážím a rozhlašoval o nich, že se nemyjí a že páchnou.
I Chlípala a Fejfar v doprovodu Stárka navštívili Havla jednoho pozdního večera u něj doma na nábřeží, audience však neprobíhala podle jejich představ. Sedělo se v předsíni na podlaze, prezident se při výkladu košických divousů občas pobaveně zatvářil a v jednu chvíli z pokoje vyšla televizní hvězda herečka Dáša Veškrnová jen v košili a kalhotkách (nesla jim kávu). Odcházeli s pocitem, že mluvili do hluchého. Prezident první varování před slovenským premiérem nevyslyšel, uběhla zatím příliš krátká doba od chvíle, kdy mu Fedor Gál nadšeně líčil, že konečně mají toho správného chlapíka na premiéra. Za Mečiarem tehdy ještě pevně stálo celé vedení VPN.
Cvičná demise
Že s Mečiarem něco nehraje, to si Havel ve vší vážnosti uvědomil na podzim 1990. Už když se koncem října chystal na první z pobytů, které neměly mít charakter pouhé návštěvy, protože od nynějška se pevnou součástí prezidentova programu ve slovenské metropoli stávalo úřadování z Bratislavského hradu, předpokládali v KPR, že tento pobyt bude divočejší než obvykle. Na Slovensku se totiž shodou okolností právě odehrávalo a proplétalo několik politických dramat, která spolu sama o sobě nesouvisela, dohromady ale vytvářela výbušnou směs. Vláda bojovala o co nejrozsáhlejší převod kompetencí z Prahy do Bratislavy, premiér Mečiar se z nejasných důvodů usilovně snažil zbavit svého ministra vnitra Antona Andráše (KDH), což vyvolávalo silné koaliční pnutí, a hlavně se rozhodovalo o novém jazykovém zákoně.
Centrem Bratislavy otřásaly nacionalistické demonstrace, tentokrát na podporu návrhu Matice slovenské, která žádala, aby se ani v čistě maďarských obcích na jihu Slovenska nesměl na úřadech používat jiný jazyk než slovenština. Mečiar dosud loajálně držel liberálnější linii VPN a v televizní debatě s předsedou Matice Jozefem Markušem hájil vládní návrh zákona, který legalizoval úřední užívání maďarštiny v obcích s minimálně dvacetiprocentní maďarskou menšinou. Markuše v přímém přenosu doslova zdecimoval.
O rok později,když už se přiklonil k národovcům, se svým novým spojencům omlouval, že byl na šéfa Matice tak ostrý jen proto, aby uklidnil bojechtivé Maďary. Těsně před vysíláním prý totiž obdržel zprávu, že z jihu se ke slovenské hranici valí maďarské tanky: „Vraj z maďarskej strany bolo počuť nejaký hluk. (...) Čo som mal robiť? Skritizoval som Markuša, aby som zabránil najhoršiemu.“ To byl samozřejmě nesmysl. Ve skutečnosti potřeboval uklidnit své patrony z VPN a bezprostředně také prvního náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, který se před začátkem přenosu nečekaně zjevil v budově Slovenské televize a naléhal na Mečiara, aby toho nacionalistu odkázal do patřičných mezí.
Ruml se zrovna přes Bratislavu vracel ze služební cesty na Ukrajinu, měl trochu volna, a když se dozvěděl o chystaném televizním duelu, vyrazil na místo. Poněvadž se předtím ve vrtulníku napil, nešel pro ostré slovo daleko a Mečiarovi po svém emotivním způsobu řekl, že jestli Markuše nerozmete, tak ho „zlikviduje“. Pro jistotu ho doprovodil až do televizního studia, kde si stoupl za kameramana tak, aby Mečiar celou dobu viděl jeho hrozivou siluetu v širáku a dlouhém kabátě.
Tady je na místě vsuvka: Choulostivé postavení maďarské menšiny uprostřed vzdouvajícího se slovenského moře sledovali z Prahy velmi pozorně a například prezident Havel se při svých cestách na Slovensko téměř až ostentativně setkával s reprezentanty maďarské menšiny. Slovenský jazykový zákon byl pro radikální liberály v Praze, například kolem týdeníku Respekt, kam mentálně pořád ještě patřil i Ruml, spor, na němž se láme chleba. Premiér Mečiar ale tehdy v Rumlovi neviděl apoštola tolerantnější menšinové politiky, z jeho intervence ho nejvíc zaujalo slovo „zlikvidovat“, a podle Rumlovy vzpomínky se zřetelně polekal. Čeho?
Nebyl to jediný okamžik, kdy se choval jako člověk žijící ve strachu, že na něj vyjde najevo něco z minulosti: buď ministra vnitra, nebo té předlistopadové. Dokonce při jedné tiskové konferenci svému ministrovi Andrášovi, na jehož odchod nekompromisně tlačil, vytkl, že se pokoušel vyrobit kompromitující materiály, které mají sugerovat dávné Mečiarovo napojení na KGB. A když předáci VPN v koaličních jednáních s KDH prosadili, že Andráš k 3. listopadu odstoupí, trval premiér zcela nepochopitelně na tom, že 3. listopadu je pozdě a že Andráš musí bezpodmínečně odstoupit už do konce října. Kvůli rozdílu tří dnů byl ochoten tropit nevídané scény.
Posledního října měl Mečiar na programu večeři s německými podnikateli, místo toho si ale na Úřadu vlády sbalil věci, předsedovi SNR Františku Mikloškovi donesl abdikační dopis zakončený vzletným povzdechem: „Všetci ma opustili, aj ministri, aj VPN, iba ľud mi zostal.“ A zmizel. Nikdo ho nemohl najít, jeho sekretářka Anna Nagyová tvrdila, že se s ním nedokáže spojit ani ona. Před německými podnikateli šéfové VPN premiéra omluvili a před milující veřejností tutlali jeho demisi.
Havel přijel do slovenské metropole pár hodin předtím. Ještě odpoledne se s Mečiarem sešli a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by premiér byl na pokraji demise. Schůzka se konala v kolibě, kde hostitelé do Čechů nalévali slivovici a kde dokonce došlo na tanec. Havel tančil s Mečiarovou sekretářkou, známou v kuloárech jako „božská Anna“, a ještě po letech schůzku charakterizoval slovy „veselý odpolední večírek“. Z koliby prezidentova kolona spěchala do města.
Na Univerzitě Komenského čekal na prezidenta čestný doktorát. Slavnostní atmosféru shromáždění ale náhle narušila šeptanda o Mečiarově rezignaci a přítomná bratislavská smetánka se zachvěla vzrušením. Mezitím předáci VPN našli Mečiara doma s rodinou (zubytovny, o níž se zmiňoval před kolegy ve vládě, se vyklubala komfortní vila) a Gálovi, kterého jediného pustil dovnitř, po půlhodinovém přemlouvání slíbil, že demisi stáhne. Druhý den ale na úřad vlády opět nepřišel. Zmatení předáci VPN už nevěděli, co dál, a tak se večer dostavili v delegaci do vládního hotelu Bôrik, kde Havel přespával, a přemluvili ho, aby jejich premiéra zkusil usměrnit ještě on. Prezidentovým lidem se podařilo předat Mečiarovi po sekretářce Nagyové následující vzkaz: Máte-li zájem, stavte se za prezidentem v motorestu Kamenný mlyn. Bude tam zítra v podvečer.
Nazítří v podvečer se do motorestu vzdáleného pět minut jízdy od dálnice z Bratislavy směrem na Moravu sjela skoro celá špička slovenské politiky. Všechny členy vedení VPN ale před traktem, v němž probíhalo jednání, odkláněl Havlův protokolář Ladislav Kantor: „Kluci, Mečiar je tam sám s prezidentem a Schwarzenbergem a nikoho dalšího nechce vidět.“
Zatímco tedy šéfové VPN a ministři slovenské vlády na jizbách pro hosty zapíjeli řízky lahvovým pivem, jednal nedůvěřivý Mečiar nejprve s Havlem a jeho kancléřem Schwarzenbergem. V přítomnosti kancléře prezidentovi slavnostně sliboval, že nikdy nedopustí rozpad Československa. V poslední fázi zatáhl prezidenta k rozhovoru mezi čtyřma očima do kuchyně. U dveří hlídkoval Havlův tajemník, uvnitř se Mečiar Havlovi nad dřezem svěřoval se svým těžkým životním údělem: „On tam tak poloplakal, vyznával se z jakýchsi svých depresí, ze svých zážitků z Ruska – žil v Rusku a zdá se mi, že ho KGB zapletla do svých sítí. Celkově hovořil o svém světabolu, jak je to těžké se Slováky i s Čechy. A že já jsem jediný Čech, kterému věří.“ Památné setkání nad dřezem svůj bezprostřední úkol splnilo – Mečiar si podruhé během dvou dnů, a tentokrát úspěšně, nechal vymluvit demisi. V dlouhodobé perspektivě to ale zřejmě urychlilo rozpad společného státu.
Veřejnost se o setkání v Kamenném mlyně nedozvěděla, utajena zůstala i premiérova pokusná demise. Mikloško Mečiarův rezignační dopis po dohodě s ním spálil. Přesto tato kvaziaféra odstartovala první Mečiarův pád. Náznaků, že premiér není psychicky úplně zdráv, už se předtím ve VPN několik nashromáždilo, ale to bylo spíš náhodné. Od nynějška ho (podle svědectví Petera Zajace i Fedora Gála) považovali za psychopata. Alternativní vysvětlení, které je nevyhnutelně muselo napadat, bylo ještě horší: Mečiar se skutečně zapletl s StB nebo dokonce s KGB a je vydíratelný. Každopádně v orgánech hnutí začali potichu shánět většinu pro jeho odvolání.
