Otázku, kým Herkules byl a jak bychom na něj mohli pohlížet, vyvolává stejnojmenný americký film, jejž předminulý týden uvedla česká kina. Z plakátů po celé republice se na nás dívá modrooký, zamračený a nebojácně vyhlížející Dwayne Johnson, nekonečně svalnatý a vždy připravený k boji. Pokud se na film rozhodnete jít, máte dvě jednoduché možnosti.
Pokud znáte Herkulův příběh (ideálně z knižních Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí), pak vám možná připadne na mysl, zda jste při čtení nevynechali několik odstavců. Pokud jste je nečetli, pak se dozvíte, jaké hrdinské činy Herkules vykonal, a ještě mnohé a mnohé další jeho činy... Které ovšem, alespoň podle bájí (to zní tak paradoxně, že?) nikdy nevykonal. Začněme ale od začátku.
Jmenovatel
Stačí si přečíst první větu kapitoly, jež v knize, která by měla být základním znalostním kamenem každého školáka, uvádí slavný hrdinský příběh. „Nejslavnější řecký hrdina Héraklés byl synem nesmrtelného vládce bohů Dia a jeho smrtelné ženy Alkmény,“ píše Eduard Petiška na počátku příběhu. Co je na ní zvláštního? Možná drobnost, jež je však, alespoň z mého pohledu, zcela fascinující. Proč je Héraklés nazývaný Herkulem? Proč používají filmaři, a vůbec velká většina těch, kdo si do úst bere hrdinovo jméno, podobu, kterou pravděpodobně nebyl nikdy nazýván, pokud tedy vůbec existoval? Každý je háklivý na své jméno, všichni víme, že jen s velkou nelibostí posloucháme, když nám naše jméno někdo takzvaně przní. Jména ostatních hrdinů zůstávají řecká, tak proč je to u Héraklea jinak? Natočí někdy někdo film, který se tak bude jmenovat, nebo už je prostě tak profláklý Herkules, že by snad nikdo nevěděl, o koho se jedná?
Prostě story
Odteď tedy říkejme Hérakleovi Héraklés. Co se týče vyobrazení Hérakleových hrdinských úkolů, jež jej proslavily po celém Řecku, splnil film do puntíku svou úlohu. Pohádkovým, avšak efektním a poutavým způsobem, jenž se navíc držel původní předlohy, nám ukázal Hérakleovy hrdinské úkoly. Možná že by stálo za to zvážit, zda by těmto hrdinským činům nemělo být věnováno mnohem více pozornosti, ne jen je zmínit a ukázat a rychle jít dál, jak to udělal režisér Brett Ratner ve svém Herkulovi. Zabití hydry, nemejského lva, vyčištění Augiášových chlévů, to vše nám Ratner sice ukáže, avšak film by stál možná na pevnějších nohou, kdyby těmto scénám a kontextu dopřál delší zastaveníčko. Hlavní linie příběhu však sleduje události, jež zavedly udatného Héraklea a jeho suitu (je jakýmsi naštvanějším, avšak stejně v lukostřelbě neomylným Legolasem v sukních) do boji sužované Thrákie.
Žoldák, nebo hrdina?
V Thrákii se již pohybujeme na poli filmařské invence. Héraklés se stává žoldákem, kterého najímají na vyplnění úkolů. Zdá se, že Hérakleovým hnacím motorem není hrdinství a sláva samotná, ale jakýsi (zprvu neurčitý, později zdůvodněný) pocit vykořenění a nepříslušnosti k nikomu a ničemu. Podobně to mají i jeho společníci, již dohromady tvoří jakousi rodinu. Héraklés však v Petiškově příběhu není vylíčený jako nájemný hrdina, který je ale prostý prchlivosti a zloby. Ba právě naopak, knižní Héraklés je zbrklý a netrpělivý, třeba když zabije svého učitele hudby jen proto, že jej pokáral. Dwayne Johnson jakožto Héraklés působí jako silák, jenž má však spíše ochranitelské než bojovné úmysly, a navíc by i přes opravdu velmi vypracované svaly kuřeti, jež by měl rád, neublížil.
Když se tedy filmový Héraklés dostane do Thrákie, najme si jej král Kotis na válečné tažení proti údajným povstalcům, kteří pustoší zemi. Héraklés vycvičí jeho armádu a povstalce porazí. Po návratu uspořádá král hostinu. Královská dcera však má se zajatcem slitování, chce mu dát napít vody, což Héraklea překvapí. Ukáže se, že to král Kotis je ten, kdo škodí zemi. Královská dcera žádá Héraklea o pomoc, chce ukrýt svého syna Áreia, jemuž král zabil otce. Héraklés se ve vypjaté chvíli, kdy hrozí královské dceři smrt, dozví, jak zemřela jeho žena a děti – to král Théb, jemuž se nelíbila jeho sláva, chtěl Hérakleovi ublížit, a tak ho omámil a jeho rodinu nechal roztrhat vlky. Ve filmové adaptaci se tak alespoň v případě thrácké rodiny (tedy matky a jejího syna) dostane happy endu, protože Hérakleovi se podaří zmíněné zachránit.
Čtrnáct kilo svalů a trochu jiná smrt
I zde se nabízí pozastavit nad tím, proč filmový scénář alespoň trochu nezohlednil původní báji – ta je totiž jednoduše zajímavější (a navíc končí taky tragicky!). Udatný Héraklés má podle ní manželku jménem Déianeira. Když ji jednou málem unesl chtivý kentaur, Héraklés jej šípem zabije. Než však zemřel, poradil Déianeiře, ať uschová jeho krev, aby ji pak později použila, pokud se bude bát, že svého muže ztratí. Když se Héraklés vypraví do války, z níž přivede krásnou zajatkyni, o jejíž ruku se kdysi ucházel, začne Déianeiru spalovat žárlivost a vyšle svého syna (který se mimochodem těší dobrému zdraví) za Hérakleem. Syn nese svému otci roucho, jež Déianeira namočila v kentauří krvi. Héraklés si smrtící roucho oblékne, bohové však jej těsně před smrtí vezmou na Olymp. A tak se splní věštba slepce Teiresia, jenž předpověděl Hérakleovi osud plný hrdinství a na jeho konci nesmrtelnost. Když se o skonu svého muže dozví Déianeira, probodne se mečem. V novém filmu Herkules však vidíme jen jakési problesky do minulosti, kdy smečka vlků trhá hrdinovu sličnou manželku a děti. Filmařům se asi hodila jiná smrt. Těžko říct, která je lepší, v knižní verzi však přinejmenším není zmínka o tom, že by nepřežil Hérakleův syn.
Musíme si bohužel zvyknout na to, že filmová zpracování antických bájí holt nebudou nikdy věrná předlohám ani jejich duchu. Což samozřejmě neznamená, že nemohou být úspěšná, viz legendární Souboj Titánů z roku 1981. Ten si sice vymyslel do řecké mytologie Krakena, i tak ale nevinně kouzelným způsobem zachovával jakýsi spiritus bájí jako takových. To se bohužel filmu Herkules nepovedlo, hlavní roli hrají Johnsonovy svaly, jichž údajně kvůli roli nabral okolo 14 kilogramů.
