V sobotu 16. listopadu ráno, ani ne dvě desítky hodin před českým Dnem boje za svobodu a demokracii, zemřel jeden z těch, kdo za onu svobodu a demokracii bojovali – básník, překladatel, esejista a historik Zbyněk Hejda. Bylo mu 83 let.
BLÍZKOSTI SMRTI
IV
Blízkosti smrti. V temné hospodě
pootevřené dveře do tmy.
Ze dvora křik šílených opilců.
V děrách pištící myši.
Brzo se dveře otevřou dokořán.
Kdo vstoupí, nebude to nikdo.
Bez tváře, hltavý děs.
Úmrtní lože pod stolem v louži mezi černými stehny děvky.
(Báseň ze sbírky Blízkosti smrti, zakázané roku 1970, vydané v samizdatu 1978, v Mnichově 1985 a konečně v Praze 1992)
Své první verše Zbyněk Hejda publikoval koncem 50. let, a jak se o tvorbě jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků učí už středoškoláci, „jejich scenerie je venkovská, ovšem ke klasické venkovské idyle mají daleko. Čtenář se ocitá v soumračné až děsivé atmosféře, plné pudové tělesnosti. (…) Opakují se obrazy ponurých, přízračných krajin, morbidní motivy“ (Česká literatura od počátků k dnešku). „Základním tématem Hejdovy lyriky je vědomí pomíjivosti a konečnosti lidské existence; svým ,nočním viděním světaʻ, pro něž je charakteristická fascinace smrtí, rozpadem a tlením, Hejda volně navazuje na vývojovou linii literárního expresionismu, jehož básníky také překládal“ (Slovník českých spisovatelů).
S motivy zmaru a konce života pracoval Hejda nejen ve své sbírce Blízkosti smrti a, motivicky rozkročen mezi hřbitovem a hospodou, neustále se k nim vracel. „Obrana [před smrtí] není žádná,“ řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes před třemi lety. „Smrt přichází a odchází. Snad bych se i byl ochoten považovat za křesťana, ale chybí mi víra v to posmrtné. Pro mě je život konečný a definitivní.“
Významný básník, signatář Charty 77, disident a později držitel Ceny Jaroslava Seiferta, jehož sbírky za socialismu vycházely převážně v samizdatu nebo v zahraničí, se jakožto absolvent filozofické fakulty živil od konce 70. let až do revoluce jako domovník, po Listopadu přednášel o etice, literatuře a kulturní antropologii na Univerzitě Karlově a přispíval mj. do Revolver Revue. Poslední knihou, která Zbyňku Hejdovi dosud vyšla, jsou letos znovu vydané Básně (v nakl. Triáda), svazek revidovaného znění šesti Hejdových básnických sbírek s texty z let 1957 až 1996: Všechna slast, A tady všude muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique.
Abychom znovu citovali v úvodu zmíněnou středoškolskou učebnici: Hejdův „lyrický hrdina je svírán hrůzou a úzkostí, tušením čehosi vyššího a neviditelného i nemožností spočinutí a spásy“. Snad Zbyněk Hejda v klidu spočinul a byl spasen.
A TADY VŠUDE MUZIKY JE PLNO
Po hrdlech zvířat přejížděly nože.
Té muziky! A bez hlásku!
A někdo pořád dokola řek Bože,
pták píp, jako když visí na vlásku.
Tak tady všude muziky je plno,
jak z mrtvých andělů, jak odevšad.
Jako když samou hudbou praskne lůno,
jako když začnou po hospodách hrát.
(Báseň ze sbírky A tady všude muziky je plno, 1963)
