„Psychoterapeut“ Karel Roden začíná opět úřadovat. Počátkem listopadu se na obrazovky vrací Terapie, seriál, jenž před dvěma roky způsobil revoluci v českých obývácích. Druhá řada Terapie slibuje být temnější a extrémnější aneb - jak prohlásil režisér Jaroslav Fuit: „Bude to dooost o smrti.“ Více se dozvíte v patnáctiminutovém filmu z natáčení, který nabízí výhradně a exkluzivně Reflex.cz
Na první pohled se toho v nové Terapii až tak mnoho nezměnilo. Nadále se setkáváme s pacienty Marka Pošty, byť jde o jiné postavy než v první řadě. Zachováno zůstalo i vyprávěcí schéma, podle nějž patří každý den v týdnu jen jednomu z nich. Terapeutovi Poštovi táhne na padesát, opustil svou rodinu i vilu, ve které dřív úřadoval. Vypadá trochu víc opotřebovaně, jinak je to ale stále ten samý starostlivý, trochu roztržitý a dost nepraktický odborník, jehož životním posláním je léčit lidské duše (kromě té své).
Problémy, s nimiž za ním přicházejí jeho klienti, jsou ale v mnohém drsnější a vyhrocenější. Disident Charvát (fantastický Jiří Ornest), jemuž patří čtvrtky, zkolabuje Poštovi v ordinaci hned při první návštěvě. Středeční pacientka Viola aneb nevídaně rozehraná Tereza Voříšková pro změnu vystresovanému psychologovi uteče takřka vprostřed věty. Exkurzi do pekla připomíná návštěva rozhádané manželské dvojice (David Švehlík, Kateřina Winterová), kteří nejsou s to sdělit svému jedenáctiletému synovi, že se rozvádějí.
K rozhodnutí požádat o pomoc svou kolegyni terapeutku Ditu (Kamila Magálová) pak dovede Poštu mimo jiné i vidina minimálně tří let vězení, jímž mu vyhrožuje otec jednoho z pacientů první řady. Tak se mimochodem do hry (a následně i na terapeutickou pohovku) dostává právnička Táňa (Tereza Brodská), jedna z mnoha žen, jimiž scenáristi rozvrkočeného Poštu v druhé řadě obklopili.
Režie se vedle osvědčeného týmu Zelenka-Najbrt- Fuit ujala i Lenka Wimmerová, žena, která stála u zrodu jiného úspěšného cyklu, Soukromých pastí. Do tolik důležité scenáristické buňky, v níž se každý z autorů soustředí jen na jednu, maximálně dvě dějové linky, patří ještě Iva Klestilová, jež se dramaturgicky podílela i na průlomové trilogii Hořící keř.
Právě Klestilová také velmi trefně definuje, v čem tkví kouzlo tohoto zdánlivě nedynamického seriálu o jednom křesle a pár zmatených mozcích. „Nebere si servítky. Tím nemyslím žádné pikantérie či ostré výrazy. Divák má šanci vidět postavy v situacích, které jsou hraniční a adekvátně tomu se chovají. Někdy dobře, jindy otřesně, ale jsou chyceni v pasti a nevědí kudy ven. Pomoct jim může jen terapie a Marek. Ale ten má taky své problémy a je to taky jen člověk. Zranitelný, bolavý, ale zcela odevzdaný svým pacientům.“ Tedy i nám, chtělo by se dodat.
