Buty mají po šesti letech novou desku: Duperele. Pětice muzikantů o ní i o hudebním průmyslu mluvila s Reflexem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Buty mají po šesti letech novou desku: Duperele. Pětice muzikantů o ní i o hudebním průmyslu mluvila s Reflexem

Kateřina Kadlecová22. června 2012 • 06:00
Buty mají po šesti letech novou desku: Duperele. Pětice muzikantů o ní i o hudebním průmyslu mluvila s Reflexem
Buty
• foto: 
David Turecký

V hospodě si dávají „vývar, gulášek, prostě klasiku“ a připíjíme si na jejich zatím poslední, osmé řadové album. Vyšlo koncem května, jmenuje se Duperele a je skvělé.

reklama

 

Třináctka písniček-hříček je hudebně i textově rozmanitá: jásavá Sestra metaforicky pojednává vzrušení pod peřinou ženy i muže, rytmický nonsens Ping pong následuje rozvodové stýskání Nad papírem, k ironické, sociálněkritické Písni práce kapela před týdnem natočila klip a gastronomické kusy Maseuko a Kuřátko od maminky prý psal kytarista, zpěvák a především autor hudby i slov Radek Pastrňák, kdysi vysloveně vychrtlý chlapík, dnes očividně milovník jídla, jako sebekritiku…

 

Jukeboxy a kolotočáři

Prima sezona But vypadá už čtvrt století stejně – od půli května do konce října hrají každý pátek a sobotu jeden až dva koncerty denně. Chodí na ně děti těch, kteří je poslouchali v začátcích. „A taky si nás hodně zvou na vinobraní nebo městské slavnosti, protože pořadatelé si myslí, a snad mají pravdu, že jsme kapela pro všechny generace,“ říká manažer kapely a její bubeník Kroczek.

 

Podobné akce ovšem kazí morálku druhdy platících posluchačů – lidé si zvykají na muziku zadarmo a nechce se jim pak platit za lístky na klubové koncerty. Playlist si na zmíněných „hromadných koncertech“ občas určuje pořadatel či radnice, a kapely se tak vlastně stávají námezdními estrádními umělci, kolotočáři. „Ale je to v pořádku, zaplatí nám za to.“

 

O koncerty But je pořád zájem, ale oproti očekávání občas hraní odmítali, jak tvrdí Kroczek: „Já jsem některé koncerty schválně brzdil, abychom tolik nehráli, protože nebylo co. Jezdili jsme s tou trafikou patnáct let starých písniček a už jsem od diváků a pořadatelů nechtěl poslouchat dotazy, kdy bude něco nového. Já už se fakt místama styděl za to, co jsme hráli.“

 

Nejvíc lidí Buty každoročně slyší v rámci letních hudebních festivalů (letos třeba na Colours of Ostrava nebo na Sázava festu). „Česko jich má nejvíc v Evropě, v každé dupě je nějaký festiválek a všichni to objíždíme. Regulérní koncerty ve stylu předkapela – kapela tudíž prakticky vymizely, lidi jsou zmlsaní kvantitou hudby na festivalech a kvůli jedné kapele nevstanou z postele.“

 

Bejvávalo

Radek Pastrňák byl dlouhou dobu velkým fandou alkoholu a marihuany, v rozhovorech pro média se označoval za „hospodský model“. Platí to pořád? „Jo, ale už jen o mně. Podívejte, kluci tady srkají džusy…“ Přitom ještě před deseti lety byly Buty vyhlášená veselá partička, historky o jejich nočních akcích vypráví snad každý, kdo s nimi kdy pracoval.

 

Muzikant a nakladatel Pancho, který s Butami roku 2000 nahrával desku s příznačným názvem Divokej svět, vzpomíná na období, kdy byla kapela takříkajíc ve vatě: „Richard Kroczek tehdy doslova propadl teleshoppingu. Když jste přijeli k jeho chatě v Beskydech, měli jste pocit, že jste ve skanzenu – všude předměty, které se po přiblížení ukázaly být posilovacími stroji a různými typy ozdravných lamp…“ Napadený přiznává: „Bejvávalo! V poslední době jsem si pořídil, tedy kromě nové manželky, jen spoustu zvěře: kozy, ovce, slepice, husy, kachny, psy a kočky.“

 

Naopak Pastrňák se pod tlakem doby věcí zbavuje – musel prodat čerstvě zrekonstruovanou chalupu, aby si mohl koupit byt v centru Ostravy. „Do chalupy jsem vlastně uložil peníze, když začaly padat banky jedna za druhou. A když přišla bída a potřeboval jsem bydlet, prostě jsem ji prodal.“ Třeba by to s financemi bylo lepší, kdyby navázal na svůj skvělý (ne)herecký výkon v Jízdě, nadhazuju.

 

A Pastrňák už potolikáté opakuje, že hraní nesnáší a že je stydlivý: „Po Jízdě po mně ještě něco chtěl Tomáš Vorel, ale projekt se nakonec nerealizoval. Potom jsem odmítl Jana Hřebejka a pak už mi nikdy nikdo nezavolal. Beztak jsem strašně línej se něco učit a nemám nervy na to čekání, kterého je u filmu plno. Sem tam udělám scénickou hudbu k nějaké inscenaci pro Českou televizi nebo pro divadlo, ale myslím, že to dělám špatně, takže to dělám nerad. Asi jsem písničkář, ne zručný hudebník.“

 

 

 

Od platinových desek a natřískaných sportovních hal se kapela postupně vrátila do malých klubů. Nijak toho neželí, aspoň podle svého lídra: „To je nuda, hrát pro ty malé hlavičky bez konkrétních rysů, tedy vlastně pro nikoho. V klubu je to všechno o komunikaci, můžete koncert na dvě minuty zastavit a mluvit. Ale i teď občas stáváme před davy – letos se chystáme na Colours of Ostrava, na hlavní scéně budeme hrát pro pětadvacet tisíc lidí.“


Proč tak pozdě?

Na Duperele čekaly tisíce fanoušků dlouhých šest let – umělcům prostě dřív nedozrálo ovoce, tvrdí klávesista But Milan Nytra: „Když jsou stromy mladé, čerstvé, rodí překotně, ovoce jim padá z hlav. Mají přetlak, a než se vyrovnají se světem, všechno to vyhrkají. Sting už dnes taky nevydává každý rok – zmoudřel a zjistil, o čem ten život je, nepotřebuje u ponku vyrábět jednu desku za druhou.“

 

A Radek Pastrňák dodává: „František Hrubín kdysi říkal, že mívá období, kdy po tři čtyři měsíce není schopen napsat jediný řádek. A když pak za den vychrlí třeba tři básně, zjistí následující den, že je to celé špatně a verše letí do koše. Když se to napíše lehce, říkával, nestojí výsledek za nic – každou básničkou se člověk musí protrápit. Dříve jsem se stále snažil něco dělat, byl jsem se sebou nespokojený, že nemám nové věci. A po albu Votom jsem se prohlásil za důchodce, že už na to prdim a nebudu dělat nic. Proč bych měl psát něco dalšího a riskovat, že se to nepovede, když mám tolik pěkných desek? Ale pak se začaly dít věci – jeden šikovný člověk, který chodil na pivo do stejné hospody jako já, si postavil v Ostravě dobré nahrávací studio. Tak jsem si koupil měsíčník, abych nemusel jezdit autem, a začal jsem k němu každý den jezdit a pracovat na desce.“

 

A jestli to všechno stálo za to? Uvidíme, nebo spíš uslyšíme.

 



Klíčová slova: rxrxkaterinakadlecovabuty



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama