Charles Bukowski

Charles Bukowski Zdroj: Profimedia.cz

Kerouacova románová prvotina, Bukowského prasácké povídky a pařížský šarm

Po delším limbu této do Vánoc celkem pravidelné rubriky překonalo nadšení ze dvou právě vydaných knih autorčinu vrozenou lenost a máme zde jeden ks nového textu.

Pravda, svůj podíl na resuscitaci Knižního čtvrtku má i soustředěná četba nové Labyrint revue – letošní monotematické dvojčíslo, tradičně nesmírně zajímavé, je totiž věnováno kultu práce a nutí člověka přejít od planých slov k činům.

 

Na zoubek se tedy letmo podíváme Odbarvené píče (to je ten Bukowski z nadpisu článku) a poblahopřejeme Jackovi Kerouacovi do nebe k devadesátinám i k tomu, že konečně vydali tu jeho pozapomenutou románovou prvotinu, kterou on sám nejspíš nikdy vydat nechtěl.

 

Můj bratr oceánMůj bratr oceán|ArchívJack Kerouac sice na obchodní lodi Dorchester strávil jako pomocná síla v kuchyni jen pár měsíců, avšak podle svého deníku z plavby napsal svůj první román Můj bratr oceán (The Sea is My Brother). Rok nato byl tehdy jedenadvacetiletý začínající spisovatel po pouhých osmi dnech služby vyhozen od amerického námořnictva s diagnózou „schizoidní osobnost“, takže se ve své následné tvorbě, od Dharmových tuláků přes Podzemníky po opus magnum Na cestě, držel spíše souše…

 

Jeho kniha o moři byla publikována až v listopadu roku 2011, 42 let po autorově smrti a sedm dekád po jejím napsání, a v půli února ji v překladu Davida Petrů vydalo Argo, Kerouacův český nakladatel. Slavný beatnik toto své dílo „o prosté lidské revoltě proti společnosti takové, jaká je, s jejími sociálními nerovnostmi, frustrací a vlastní vinou způsobenými agoniemi“ považoval za příšerné a nikdy je nechtěl vydat, zřejmě pro ně nakladatele ani nehledal.

 

Ano, nijak nekončící příběh dvou mladých přátel, námořníka Wesleyho Martina a někdejšího univerzitního pedagoga Billa „Drobka“ Everharta na vlnách, jejich debaty o lidské povaze, společnosti, literatuře a politice, jejich pití a kontemplace o samotě a bytí, je juvenilie, ale přece jen, není zajímavé pozorovat rozvoj talentu jednoho z nejvlivnějších spisovatelů 20. století už od jeho raných dvaceti? Když je navíc próza protkána potenciálními životními krédy? („Na zejtřek se vykašli!“ zamručel Wesley pohrdavě. „Pojď na film.“)

 

Ještě že spisovatelův švagr ten rukopis v Kerouacově archivu objevil, ať už si recenzující Sarah Churchwellová z britského Guardianu myslí, že Můj bratr oceán měl být přihlášen do soutěže o nejhorší prózu, nebo ne.

 

Mimochodem, Kerouac, který umřel ve 47 letech na vnitřní krvácení způsobené zřejmě dlouhodobým nadměrným požíváním alkoholu, „oslaví“ 12. března 2012 „nedožité devadesátiny“, což v příštím čísle Reflexu (tedy v desítce) připomeneme Causou.

 

Odbarvená píčaOdbarvená píča|ArchívKdyž už jsme u významných amerických literátů, kteří se zabývali (a zabíjeli) pitím, nelze nezmínit pohrobka beat generation Charlese Bukowského. Na začátku tohoto měsíce vydalo Argo ve své bilingvní edici Kanapka jeho tři povídky pod názvem Odbarvená píča. Typický Bukowski, jestli víte, co tím myslím: „jednou si to rozdám se ženskou jen v zástěře. teda jako že ona bude v zástěře.“

 

Dvě první prózičky populárního autora Poštovního úřadu, Hollywoodu nebo Škváru – Odbarvená píča a Bílý plnovous – jsou plné vulgarismů, obscénností a politické nekorektnosti. Ta třetí, Vražda Ramóna Vásqueze, je poněkud jiná káva – neobyčejně explicitní popis nepěkného konce laskavého starého homosexuálního herce z rukou jeho dvou milých, kultivovaných hostů. Tahle knížka je ideálním dárkem pro kohokoli, kdo dokáže nějakou tu kapku spermatu v nakousnutém melounu a několik deci krve prýštících z obličeje a varlat přejít s úsměvem.

 

 

Se šarmem PařížankySe šarmem Pařížanky|ArchívMimochodem, název Bukowského sbírky mi bůhvíproč připomněl, že v Knižním klubu vyšla skvělá publikace někdejší supermodelky první generace, Ines de la Fressangeové, s výstižným názvem Se šarmem Pařížanky. Tato kniha vám ušetří peníze vynakládané na roční předplatné Elle a Marie Claire a taky fůru času, protože z jejích 239 stran během dvou hodin snadno zjistíte, jak se obléknout jako Pařížanka, co s pytli pod očima, jak se přes nadváhu a bradavice stát kráskou večera a jak kombinovat barvy.

 

Můžete namítat, že je to plné skryté reklamy a že tablety k odhalení zubního plaku nejsou u vás v lékárně k dostání, ale tohle je přesně jedna z těch osvícených a tolik potřebných příruček, které dají pracující ženě zapomenout na celosvětové humanitární problémy a donutí ji vyhodit smradlavou fuchsiovou rtěnku a odvézt celý šatník na farní charitu a utratit tři výplaty za nové oblečky. Tu knihu můžu jen doporučit, i když nejspíš jen dočasně (zatím jsem ve fázi prázdná skříň, plná peněženka).