Šaty z igelitu jsou prvotinou Vratislava Maňáka

Šaty z igelitu jsou prvotinou Vratislava Maňáka Zdroj: Host

Ukázka z knihy
Ukázka z knihy
Ukázka z knihy
Ukázka z knihy
Ukázka z knihy
5
Fotogalerie

Šaty z igelitu odhalují Maňákův talent v plné kráse

Sám sebe označuje za Havlovo dítě. Má pocit, že jeho doba není příliš poetická a proto se rozhodl psát poeticky laděné povídky. Vratislav Maňák vydal prvotinu Šaty z igelitu, která v plné síle odkryla jeho literární a vyjadřovací talent.

Vratislav Maňák: Šaty z igelitu
vydalo: nakladatelství Host
počet stran: 151
cena: 229 korun

 

Má zvláštní schopnost najít správný výraz ve správnou chvíli. Jeho prvotina Šaty z igelitu je plná trefných výrazů a pojmenování, češtinu používá s citem a přitom slovy zbytečně neplýtvá. Jeho povídky se čtou zlehka, i když témata mají někdy až morbidní. Vratislav Maňák je začínající autor a jeho psaní tak "voní mládím"  - v tom pozitivním slova smyslu.

 

 

Jeho povídky jsou syrově divoké, drsně upřímné. První mu vyšly v Tvaru, přes Univerzitu Karlovu pak dostal doporučení do nakladatelství Host. "Původně jsem vlastně neměl v úmyslu psát povídky, i jejich motivy se postupně vynořovaly až při upravování a přepisování ři přípravě knihy," vysvětluje v jednom z rozhovorů. Nejstarší povídka ze Šatů z igelitu je stará čtyři roky, nejmladší pochází z loňské zimy.

 



Maňák začal psát na gymnáziu, na zveřejnění prvních řádků si pár let počkal. "Některé své první věci mám doma schované a když je vezmu dnes do ruky, připadá mi to jako plagiát Vladimíra Párala, kterého jsme v té době hodně četl," tvrdí. Proč napsal knihu o lásce a smrti a tím pádem o samotě, která ty dvě spojuje, jak sám říká? "Samota nemusí být jen fyzická, je tím vyjádřen třeba i stav kdy se nemůžete vyjádřit, otevřít se druhým. O tom jsou Šaty v igelitu. Měl jsem pocit, že tady takové téma chybí." Hrdinové jeho příběhů jsou zmatení a podivní, často je vykolejí naprosto běžná situace. 


Díky tomu se Maňákovi daří držet napětí a čtenářovu pozornost a povídky končit mnohdy překvapivým rozuzlením. Coby vypraveč vystupuje v různých podobách - jako osmiletý kluk, rozkolísaná nevěsta, sebevrah. Mezi nejlepší části patří Mámení prvního valčíku, kdy přechází zpátky do role anonymního nepřítomného vypraveče, který sleduje dialogy v soužití starých dam. Sester, jež kdysi požádal o ruku stejný muž a ony se s tím nikdy nevypořádaly. V šatech z igelitu sice vládne poněkud negativní duch, jenže je dramatický a díky krátkým útvarům - povídkám - není tak tíživý, jako kdyby Maňák psal třeba román.   


"Myslím si, že narozdíl od starších autorů nejsou mé knihy nijak časově ohraničené. Snažil jsem se psát tak, aby povídky a jejich postavy mohly žít v jakékoliv době" říká Maňák. "K totalitě se obracím jen v rámci obecné roviny, například v povídkách Saranče a Jak daleko leží Buenos Aires. V mé knize ale nenajdete z té doby nic konkrétního, žádné dobové reálie." Není se co divit, vždyť Mańákovi je pouhých 23 let a komunistický režim tudíž nezažil. On ovšem současně přiznává, že mu nepřipadá ničím poetická ani současnost. "Víc než mobil nebo počítač mě stále okouzluje starý telefon a psací stroj." 


Kromě prózy píše blogy na web České televize, kde nazval svoji generaci Havlovými dětmi. Za svoje idoly označuje jména jako Karel Čapek, Milan Kundera, Günter Grass a Gabriel García Márquez. "Když už, tak už," říká. Možná odtamtud se vzala v jeho psaní ta citelná sociální spodní nota, která má čtenáře vnitřně burcovat. Že se tak neděje možná nebyl záměr, ale knize to podle mého názoru neškodí. Posouvá se tím ostatně i blíž tomu snovému realismu, který Vratislav Maňák obdivuje. Ono je i tak to blouznění mladíčka s perem v ruce v jeho podání zajímavé.

 

Spisovatel VRATISLAV MAŇÁK se narodil roku 1988, vystudoval žurnalistiku na FSV UK, kde nyní ve studiu pokračuje oborem Mediální studia. Pracuje v České televizi. Své povídky publikoval v časopisech Host, Plž či Tvar, jeho knižní debut Šaty z igelitu vydalo nakladatelství Host.