Celkový dojem? Dokonalý obraz načančané bezobsažnosti, lesklých interiérů a drahých kostýmků hereček s chudou slovní zásobou mizerného scenáristy.

Ale jaký to div – jediným cvaknutím ovladače vstoupíte z prázdnoty na slovenský kanál STV, kde běží seriál Sanitka z roku 1984. Opršelý obraz, démodés kostýmy, neholené tváře, povolená vázanka ředitele Záchranné služby, který, ač ve straně, pořád mu někdo hází klacky pod nohy. Jak říkají ideologové, co jsou se vším hned hotoví: Socialistická lakýrka, která měla šedou zónu za normalizace odvádět od remcání, případně sametové revoluce.

Problém je v tom, že v přímě konfrontaci s bezduchými telenovelami našich dnů působí například rutinně zahraný dialog mezi primářem a jeho doktorem na téma, zda říct pacientovi pravdu o jeho zdravotním stavu, natolik sugestivně, přesně a pravdivě, že autor Sanitky působí jako Shakespeare, i když je to jen Jiří Hubač ve svých nejlepších tvůrčích letech.

Jestli si za dvacet let budeme říkat, jak ta reprízovaná Mlékárna v růžové zahradě vypadá svěže proti tomu, co mělo včera premiéru, tak pozdrav pánbů a zlý pryč. To snad budou hrát všechny postavy tučňáci, delfíni a holografické obrazy postav programované jediným kreativním producentem, který do té doby nevyhynul na nadměrné požívání nepoživatelné kávy z automatů stojících na chodbách našich televizí.