Nepochybuji o tom, že se diváci do kina na Legendu o sovích strážcích pohrnou. Hlavně v Praze je tak málo možností, co si počít o víkendu s dětmi, že se kino vysloveně vnucuje. Prakticky každý rodinný animák má tedy zaděláno na úspěch, zvlášť, když se na jeho sledování musíte vybavit 3D brýlemi. Z téhle úvahy zjevně vycházeli tvůrci filmu a zas tak moc neřešili, co pod všemi efekty dětem vlastně nabízejí.

Je to takový soví holocaust: zlé sovy unášejí soví mláďata, některá jsou odsouzena k otrocké práci, jiná jsou shledána rasově perspektivní a jsou zařazena mezi jakési „hitlerjugend“, aby později stála po boku tzv. Čistých, kteří hodlají ovládnout soví svět. Tohle brutální podobenství kulhá na obě křídla, chybí tu souvislosti i argumenty, asi aby děti zbytečně nerozptylovaly při sledování těch krásně efektních soubojů, kdy po sobě sovičky jdou okovanými drápy. A co teprve ten krvavý spor dvou sovích bratrů – jako by Kain a Abel vypadli z Bible: šprt a snílek bojuje na straně dobra a z drzého nešiky se pak automaticky stává přisluhovač zla. Ano, sympatizanti nácků se rekrutují z řad podprůměrných, nesebevědomých jedinců.

Ani se mi nechce věřit, že to tvůrci mysleli dobře, spíš se nechali unést na vlně nekontrolovatelné infantility a nekoukali napravo ani  nalevo. Ono asi stačí, když ti „dobří“ říkají, že „budou poslouchat své nitro“ a všechno bude v pořádku. Děti nejsou blbečci, vždycky se ptají, „proč“, a tady se při nejlepší vůli nedozví, proč se na plátně děje to, co se děje. Nemám nic proti sovám, když rodinka kalousů ušatých sedávala na bříze před naším oknem, byla s nimi docela legrace, ale tentokrát sovy opravdu nejsou tím, čím se zdají být.

Proč z nich – proboha – dělat akční hrdiny? Doporučuji pustit dětem Pána prstenů, není o nic brutálnější než Legenda o sovích strážcích a boj dobra se zlem tu má hlavu a patu.