Uměl by Jan Čenský vyvrtat Dustinu Hoffmanovi stoličku?

Není to nějak málo? To je stejné, jako kdyby tým s Pelem a Maradonou v sestavě nevyhrál nad Motorletem 100:0. Upřímně, Laurence Olivier je vskutku velký; dokážete si představit jiného herce, třeba Honzu Českého, jehož herectví dokáže obejmout mučivé dilema člověka s lebkou, „který se nedokáže rozhodnout“, jakož i fašizoidního zubaře, jenž zjevně nemá smlouvu s VZP, a který se ptá maratónce nebohého Dustina Hoffmana s vrtačkou v ruce, jestli „je to bezpečné?“

V sobotu jsem chtěl ještě chvíli plavat v existenciální omáčce a odjel s Karlem Schwarzenbergem (já dopoledne, on odpoledne, já vlakem, on autem, ale seděl pak v řadě za mnou) na festival Blues v lese. V řevnickém lesním divadle, které za první republiky fungovalo jako scéna Národního divadla, se sešli všichni, kteří své „být či nebýt“ nevtělují do jediné role, ale do každé písně svého života. Jinak se s bluesovou dvanáctkou zacházet nedá, a ti nejlepší, co mě ve smíšeném lese bavili (Juraj Turťev z Dura & Blues Club, Marek Hlavica ze Žáhy, Noro Červeňák ze ZVA 12-28, David Murphy) to vědí. Když si k tomu přičtete, že Kníže pohladil mého 6letého syna po hlavě (nebo se o něj opřel, když zavrávoral, nevím přesně), čímž mu v podstatě udělil pomazání, nebyla sobota k zahození.

V neděli to bylo slabší. Kdo v českých televizích vyloženě nehledá bizár totálně okopčených show, zbyl mu Gympl Tomáše Vorla – nestihl jsem jej přes poměrně pozitivní reakce v kině, a tak jsem si namazal banán s nutelou, protože tuto chuťovku doporučuje Mardoša v jednom ze svých sloupků v deníku Metro, a koukal. Musím říct, že Banán a la Mardoša byl lepší než celý film. Měl jsem totiž dojem, že cyklus ČST Tak se ptám…, mapující v 80. letech problémy problémové (i beproblémové) mládeže, už skončil …. Vorlův syn jako sprejer potížista je Honza Čenský jednadvacátého století.