Začalo to výtvarným uměním. Moje žena udělala pro Refex rozhovor o paliativní péči (vyjde ve čtvrtek), a jestli nevíte, co to je, tak je to péče bezmocných o bezmocné. Řeč se vede o tom, má-li lékař právo složit zbraně dřív než pacient odejde do věčných lovišť. Odpověď zní: Nemá. Téma závažné, ponuré. Jak je uložit na stránky časopisu tak, aby nevyděsilo, neodradilo, aby zůstalo apelativním i v obraze?

Objednal jsem si malbu od Jakuba Požára a trnul, aby nechtěl být zbytečně vtipný – moje žena si z některých věcí srandu dělat prostě nechce. K titulku S každým se hezky rozluč namaloval smrtku, která svou chrastivou ruku přikládá nemocnému konejšivě na čelo. Žena byla spokojena.

Ve smrti jsem zůstal i druhý den ráno, kdy jsem šel do knihkupectví koupit knihu (na pokyn ženy) Když Dinosaurům někdo umře a bylo zvláštní hledat v tom pestrobarevném světě mezi Medvídkem Pú, Mašinkou Tomášem a Neználkem dětskou knížku o posledních věcech člověka. Když mě prodavačka navedla na stopu, připadal jsem si jako bych ve svatební síni našel pod lavicí parte.

No a večer – protože žena je na chalupě a já jsem doma sám – jsem si půjčil v půjčovně DVD Synekdocha New York (viz foto). Ačkoli mě tam mají rádi, neřekli mi, že tenhle režijní debut Charlieho Kaufmana je - jak jinak – o smrti. Netvrdím, že jsem všechno pochopil, ale pokud jste se k něčemu bezhlavě upnuli a přestali jste tak trochu vnímat svět kolem sebe, nechoďte na to. Je to nejlepší film o protékání života skrz prsty, jaký jsem kdy viděl.

Že jsem v pátek ráno spatřil z tramvaje na chodníku pod plachtou tělo paní, která vypadla z třetího patra (vím to proto, že jI kolega Bartošek, který šel do práce výjimečně dřív než já, oživoval), mě ani nepřekvapilo.

Jednu věc netuším: přitahuju smrt já, nebo ona mě?

P. S.: No a teď mi říká kolega Luděk takhle přes stůl, že umřelo Febio. Tak to je podle mého nejsmutnější úmrtí tohoto týdne.