Tak mi tak došlo…

Asi před týdnem mi poslala Jana Hradílková hezký mail o tom, že jsme až moc obklopeni kritickými smutnými a alarmujícími zprávami o všem nemožném a&#160špatném, co se okolo nás bohužel stále více vynořuje.

Napadlo ji, že pro naše vnitřní zdraví a rovnováhu by nebylo špatné upozorňovat i na věci zajímavé, na lidi, kteří vědomě či samospádem konají dobro, kteří jsou šikovní tak, že z toho má okolí i společnost skutečný prospěch. Odepsal jsem jí posmutnělou odpověď, i když jsem její myšlenku pochopil. Nedávno jsem ale zažil krásnou chvíli, která se hodí také jako jasná připomínka kvalit sedmnáctého listopadu. Aby to nebyla promotion, učiním ze svého zážitku tak trochu matematický model. Všímejte si, prosím, kurzívy, kterou jsem použil v případech, které níže vysvětlím.

Slavný pražský soukromý architektonický ateliér XY slavil 10 let od svého založení. Jeho jméno simuluje datum narození tří spolumajitelů, kteří se jmenují řekněme A. B. a C. Jsou šikovní, nadaní, mladí, sympatičtí. Jejich rodiny rostou, mají společný dům, který si upravili pro svůj soukromý život, ateliér mají v jiné pražské čtvrti. Nedávno dokončili velký bytový komplex v doposud nijak neprestižní pražské čtvrti, za oněch deset let existence získali ve svobodných soutěžích celou řadu ocenění a výher. Realizovaly se jejich malé i velké projekty, místa a města si od nich objednávala řešení svých částí, pěších zón. Pro majitele hotelů navrhovali zajímavé koncepty i&#160samotné projekty, pro zájemce pak nové domy, velmi volné, svěží, vtipné z&#160těch nejzajímavějších stavebních materiálů. Jsou tak dobří, že jsou i&#160zváni na nejrůznější přednášky a mezinárodní konference, po světě putuje vtipná provokativní výstava o jejich práci. Jsou tak uznávaní, že v poslední době pracují na projektu zábavního plovoucího města pro italské Benátky. Na jejich oslavu nepřišli ani okresní a krajští tajemníci politických stran, ani představitelé svazů a komor. Jen jejich přibližně stejně staří přátelé, se kterými se vzpomínalo na oněch deset let práce, proher, úspěchů a&#160svobody.

Všechna proložená slova v této malé vzpomínce by před dvaceti lety, v&#160době kdy na architektonickém konání měly lví podíl velké státní projekční ateliéry a několik velmi dobře kontrolovaných jakýchsi takřka až družstevních poloateliérů, zaštítěných jmény slavných přijatelných tvůrců, nemohla existovat. Všechno to, co se dnes bere jako přirozená součást konkurenčního prostředí, od volby investora, developera, materiálů po ceny, prodeje hotových staveb, komunikaci, školství a vlastně všeho, je prostor a&#160prostředí, které zcela nově vzniklo a začalo fungovat v posledních dvaceti letech. Se vším všudy, samozřejmě i s nejrůznějšími podpásovkami, dluhy, krachy a podobně. Ve většině oborů lidského konání se vytvořilo svobodné existenční prostředí, přinášející široký horizont možností.

To, že se na Národní třídě konalo něco jako maličká přiopilá pokleslá "Matějská pouť", mi vlastně už nevadí. Skutečné oslavy se odehrávají dnes a&#160denně jinde. V našich myslích, na našich pracovištích (která předtím nebyla), u práce (která většinou ještě neexistovala), přinášející skutečný význam a potěšení. Tak to mám já.

K tématu: