O malých knihách a&#160obskurních autorech

Malá nakladatelství vydávající původní tvorbu mají jednu výhodu: při svých nízkých nákladech nemusejí spoléhat na to, že jejich knihy budou bestsellery – což je zejména u poezie očekávání nemístné. Vydání knih často platí z grantů, tedy veřejných peněz. Jak s nimi hospodaří nakladatelství Literární salon?

Malá nakladatelství si mohou dovolit luxus a objevovat autory méně známé, zapomenuté či zcela neznámé. Jedním dechem je však třeba dodat ještě nevýhodu takového způsobu vydávání knih: tituly jsou často podporovány grantem, a pokud neznámý autor není aspoň trochu dobrý, vystavuje se nakladatelství oprávněné kritice, že s veřejnými prostředky mrhá. Pravda, z veřejných peněz odteče bůhvíkam nesrovnatelně více, ale přesto.

Malé nakladatelství Literární salon založila roku 2006 básnířka, vysokoškolská učitelka, editorka antologií a překladatelka Tereza Riedelbauchová . Navázala tak na vlastní tradici pořádání domácích literárních salonů v Praze a začala vydávat sbírky poezie, prvotiny – mimo jiné verše Ondřeje Macury, Simony Rackové nebo Jana Brabce. Co nového přineslo vydavatelství v roce 2009?

Ze tří knih, které Literární salon nedávno představil, snese jakési měřítko pouze sbírka zesnulé mostecké básnířky Evy Oubramové Co zbývá? . Chce se věřit, že hodnocení Violy Fischerové v doslovu je dáno spíše osobními sympatiemi k&#160ženě, s níž ji pojilo přátelství, než literárním úsudkem. Oubramové básně jsou totiž v nejlepším případě pokusem o poezii. Tu a tam najdeme zajímavou metaforu, pokus o&#160neobvyklý rým, bohužel ty jsou zhusta zabaleny ve slovním balastu typu „Někde tam na rozcestí / se ke mně přidal / už něčí pes“, případně „Otec je zase na tahu / prasák / Otec je zase na dně“.

Pramálo literární námahy vynaložil ve své sbírečce Lapidárium bulharský autor Georgi Gospodinov , jehož pseudofilozofické blábolení, zde halené do pláštíku jakéhosi minimalismu, se dotýká samé hrany snesitelnosti: „Haiku pro muže“ (Muž se otočil zády k cestě / mokré podzimní listí / a obláček páry) není ani haiku, ani nic jiného.

Zdaleka nejhorší je však třicátnice Pavlína Lesová , jež se „večer modlí“ a&#160cítí, že se „čím dál víc stává stromem“. Kéž by. Stromy jsou krásné, leč Lesová je exhibicionistka, jejíž výlevy jsou plýtváním papíru.

EVA OUBRAMOVÁ: Co zbývá?

GEORGI GOSPODINOV: Lapidárium

PAVLÍNA LESOVÁ: Dítě mlhy

Všechny tři sbírky poezie vydalo pražské nakladatelství Literární salon v&#160roce 2009.

---

Sledujte rubriku LITERATURA