Zemřel Pavel Vrba, bohém a echtovní básník, který se nějakým záhadným způsobem propašoval mezi písňové textaře středního proudu. Jakmile začal psát, od té chvíle už nikdo nemohl říct, že pop-music řeší výhradně problematiku „láska-páska“.
Své často významově ne zcela zřetelné, zasněné verše servíroval neuvěřitelně rozmanité stylové škále interpretů – od Blue Effectu, Olympiku, Hegerové, Zicha až po nejtvrdší střední proud. Ani když psal pro Karla Gotta nebo Helenu Vondráčkovou, neslevil ze své poetiky a jsem přesvědčen, že kdybych dnes četl ty dva tisíce textů, jež si schovával do krabic od banánů, že by to bylo – i bez muziky – fajnové čtení. Ani ne tak vyplněná křížovka, jak práci na písňovém textu jednou s úsměvem charakterizoval Pavel Kopta, jako spíš regulérní poezie. Koneckonců, psal ji i bez hudby: v roce 1976 uvedla pražská poetická vinárna Viola jeho veršovanou poému Můj Ahasver.
Co se dá dělat, básník je se svou smrtí dennodenně. Konečně, dokazuje to i píseň Serge Gainsbourga, kterou Hana Hegerová vložila na své poslední album Mlýnské kolo v srdci mém. Vrba pro ni přebásnil text Borise Viana a nazval jej v souladu s originálem — Lebka: „Až pak Vítr mi projde Lebkou/ stáhne z kostí pleť kdysi hebkou/Číst budete z dásní/že vysmívám se/Smrt je básník …
Vrbův odchod je smutný, neboť „skončili jsme, jasná zpráva“. Na druhou stranu, a to je jisté: dokud budeme poslouchat českou hudbu, budeme o Pavla Vrbu „zakopávat dál“ a nečervenat se u toho.
Život může mít i takovýto smysl.
