„Jeden dobrý člověk vyváží sto debilů,“ říká autor Šakalích let Petr Šabach | Reflex.cz
reklama
nahoru

„Jeden dobrý člověk vyváží sto debilů,“ říká autor Šakalích let Petr Šabach

Kateřina Kadlecová, Klára Kolářová17. srpna 2011 • 09:43
„Jeden dobrý člověk vyváží sto debilů,“ říká autor Šakalích let Petr Šabach
Petr Šabach
• foto: 
DAVID PORT/MF DNES/Profimedia.cz

Kdo jiný už by měl komentovat normalizaci než spisovatel PETR ŠABACH? Právě díky jeho dvanácti knížkám, z nichž vzešly filmy Šakalí léta, Pupendo, Pelíšky nebo Občanský průkaz, vidíme socialistickou šeď skrz hospodský půllitr malinko barevněji... Oblíbenému prozaikovi a zásobárně veselých historek z posrpnového prostředí bude 23. 8. právě šedesát let. Toto jubileum se stalo impulsem pro velké interview Reflexu; spisovatel pro nás na prostoru „normalizační“ přílohy také zavzpomínal na fronty na banány či knihy, na spartakiádní tanečky nebo „osmdesátkovou“ módu. Čtěte v Reflexu č. 33 (vychází ve čtvrtek 18. 8.) – a zde je na ochutnání ze Šabacha to, co se na papír nevešlo.

reklama

Ve svém Občanském průkazu z roku 2006, který loni zfilmoval Ondřej Trojan, nahmatáváte způsoby, jak se vypořádat s vlastní minulostí.

Jsem úplně na makovici z toho, jak Češi pořád hledají svou identitu. Lidi jsou schopni stoupnout si na Karlův most a vyptávat se cizinců, jak se jim líbí Praha. Přitom je v tom trapné žebrání o chválu. Když se turistům Česko nelíbí, fajn, pokud ano, taky dobrý. Můžeme za to být vděční Italům a Němcům, kteří to město stověžaté postavili. Na druhou stranu, když jsem kór naštvaný a říkám si, že je mi šedesát, můžu se na to vykašlat a odstěhovat se třeba do Kanady, přihodí se něco, co mi dodá odvahu. Nedávno jsem přišel na poštu s nevyplněnou složenkou a namísto očekávaného výbuchu to za mě udělala paní za přepážkou. A přitom se ještě usmívala! Z takových zážitků mám radost. Jeden dobrý člověk na sto debilů mi to vyvažuje. Nemusíme se pořád patlat v tom, jak jsme malí a nedůležití.

 

Ve svých prózách ukazujete takové normální socialistické rodinky a to, jak nakonec dopadly, jakou cestu si jejich členové vybrali. Tento přístup zvolilo víc tvůrců…

… a jak dopadli! Švandrlíkovi Černí baroni byli nesmírně úspěšnou knížkou, ale do autora se obuli samotní pétépáci, kterým vadilo, že celou tu dobu pojímá jako moc velkou srandu. Jenže Švandrlík byl zjevně taková nátura, která se snaží utahovat si z událostí, na nichž není úsměvného vůbec nic. Je to jeho způsob, jak se s křivdou vypořádat. Jiný příklad – Jiří Stránský, který byl v uranových dolech, říkal, že nikdy neměl chuť mstít se bachařovi. Noblesní člověk dokázal vidět bachaře jen jako kolečko v krutém systému.

 

 

Téma normalizace zřejmě mnohé české spisovatele zajímá ve smyslu generační nedořešenosti. Mají potřebu si tu dobu v sobě nějak dovysvětlit, vyřešit...

Těžko říct, jestli jim s tím nějak pomáháme. Přece jen se jedná o zprostředkovanou zkušenost. Moje generace se dopouští omylu, když tvrdí svým potomkům: Co chcete? Můžete cestovat, můžete cokoli! Jenže nedoceňujeme, že fyzický přesun v prostoru nevyřeší problémy, kterými se dnešní mladí zabývají.

 

Proti čemu dnešní mladá generace bojuje? Vy jste si nepřítele vymezili jasně.

Podnětů je pořád dost. Zdá se mi, že jsou hákliví hlavně na oklešťování svobod a extremizaci všeho druhu. Přijde mi sympatické, že se zajímají o svět kolem sebe. Abychom se ovšem zase z těch mladých, krásných a inteligentních lidí nezbláznili. Tuhle mě v metru pobavily dvě mlaďoučké barbínky. Jedna okomentovala vyprávění druhé slovy „To je teda kafkárna!“. Úplně jsem si představil Franze, jak zaťal hrůzou nos do víka rakve.

 

Není pro spisovatele paradoxně lepší tvořit pod tlakem? Ať už se bavíme o tlaku politickém, systémovém nebo existenčním.

Cokoli děláte pod tlakem, nestojí za nic. Jestli tím myslíte, že termín uzávěrky je nejlepší inspirací, tak to ani náhodou! Pokud nejste extrémně pracovití, začnete se s nadbytkem času neurčitě poflakovat. Nerozumím Poláčkovi ani Jirotkovi, kteří dokázali napsat své nejlepší knihy za celkem drsných podmínek. Říká se, že umělec musí trpět. Podobné přesvědčení se pak ale přetvoří v takovou směšnost, jako když národní umělec vypráví, že si pocit utrpení na koncertě navozuje obutím o číslo menších bot. Kdybych si měl vybrat mezi tím být pochopený po smrti, nebo zajištěný za života, bral bych všemi deseti zajištěnost.

 

Velký rozhovor s Petrem Šabachem najdete v příštím Reflexu.

Kateřina Kadlecová, Klára Kolářová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama