Jedenáct dní bude trvat letošní putovní jazzový festival Rudyho Linky, kde zdarma vystupují špičky světového jazzu a který člověka přiměje cestovat po českých městech nejen za hudebními zážitky. Tady je několik z nich.
Než přišel s nápadem na putovní jazzový festival bez placeného vstupu, kytaristu a někdejšího emigranta Rudyho Linku u nás znala jen hrstka lidí. Dnes je z usměvavého muže, zásadně vystupujícího v keckách a brýlích s tlustými obroučkami, těžká váha vybavená záštitou prezidenta i magistrátu, ve volném čase spřádající plány na jazzovou přestavbu Rudolfina a především předsedající dramaturgicky úchvatnému počinu jménem Bohemia Jazzfest.
Majitelé klubů na něj koukají zpoza prsty, protože Linkův festival prý lidi učí, že dobrá muzika je zadarmo. Možná. Za sebe mám na těch šest let výhradně báječné vzpomínky a rozhodně se nevážou jen k davům nadšených lidí, kteří v jazzem téměř nedotčených regionech tleskají mladým českým kapelám a špičkám amerického jazzového mainstreamu.
Protože dramaturgie chytře rozsévá hlavní hvězdy do nejrůznějších koutů republiky, člověk pravidelně sedá na vlaky, kola nebo do aut a trmácí se za všelijakými dobrodružstvími, počínaje zamčenými hotýlky, kde návštěvník ještě nad chladným ránem vysvětluje mrzutým a rozespalým recepčním, jak úžasně hrál ten či onen cizokrajný klavírista, přes vyloženě dobrodružné novinářské výpravy za rozhovorem se stařečkem bubeníkem, který se namísto matně přislíbeného interview po koncertě přežere a spokojeně usne, až po takové terno, jako byla dva roky stará konfrontace jazzu v Českých Budějovicích s některým z tamních ožralých pankáčů, který mistra bluesrockové kytary Robbena Forda zblízka poctil zbrkle hozenou skleněnou lahví od whisky.
Tehdy kromě viditelně otřeseného Forda zatuhlo i zapřísáhlému optimistovi Linkovi a je vlastně zázrak, že se rozhodl všechna rizika spjatá s veřejnou hudební produkcí zdarma podstupovat i dál. Ale vloni už se Bohemia Jazzfest naštěstí zase obešel bez jakýchkoliv komplikací, rozrostl na celé dva týdny a i letos bude doufejme odsýpat jako dobře promazaný stroječek, k jehož bezchybnému chodu kromě nespočtu produkčních, zvukařů a techniků tradičně napomáhá celá Linkova rodina.
A letos? Jednotícím tématem je norský jazz, ale spousta zázraků se bude konat i mimo tenhle rámec. Hned úvodní den 12. července zahraje na pražském Staroměstském náměstí legendární klavírista McCoy Tyner společně se svým dvorním saxofonistou Garym Bartzem. Letos dvaasedmdesátiletý Tyner svého času obrátil celou jazzovou hudbu naruby jako spoluhráč Johna Coltranea a byť na svém letošním koncertě na Pražském hradě leckoho vyděsil vratkou chůzí, neartikulovanou řečí a očividně chatrným zdravím, za klavírem jako by omládl o dvacet let.
O tři dny později v Plzni konečně vystoupí panamský pianista Danilo Pérez, který už roky švihá první jazzovou ligu v nesmrtelném kvartetu Waynea Shortera a kromě toho opakovaně vyráží dech bohatě orchestrovanými, sofistikovanými a přitom na poslech lehoučkými autorskými deskami. Enormní zážitek bude jistě první české vystoupení amerického jazzového trumpetisty a mimochodem statečného schizofrenika Toma Harrella, který zahraje 16. července v Táboře, stejně jako poslední festivalový den o týden později, kdy do Českých Budějovic přijede indický virtuos a vyhlášený perkusista Trilok Gurtu, na jehož služby už léta spoléhá saxofonista Jan Garbarek.
Bez nadsázky lze říct, že každý z osmi dnů letošního Bohemia Jazzfestu nabídne po čertech dobrou muziku, kvůli které se zase vyplatí putovat po českých městech. Díky za to, Rudy!
