Němka Helene Hegemannová (1992) vytvořila v šestnácti letech knihu se záhadným názvem Axolotl roadkill, které se dostalo takové míry mediálního zájmu, že by z toho jiné debutující prozaičky mohly vzteky roztrhat svoje knihy plné rodinných traumat a niterných pocitů. Mladá Němka totiž velí jasně: Šokujte! Vykašlete se na příběh, pomíchejte trochu sexuální preference a přidejte hodně drog. Jestli to celé dává smysl, je už vedlejší. A většina literárních publicistů to beztak nepozná... A možná ani literárních agentů... Knihu před nedávnem vydalo v překladu Evy Dobrovolné ve své prestižní edici Světová knihovna nakladatelství Odeon.
Hegemannová se po smrti matky přestěhovala za otcem do Berlína. Svoje umělecké puzení ventilovala zpočátku na blogu, který si vedla od třinácti let, v patnácti sepsala hru Ariel 15. Nedlouho nato režírovala film Torpedo podle vlastního scénáře. Snímek získal cenu Maxe Ophülse pro začínající tvůrce. Svou dosavadní kariéru pak završila právě knihou Axolotl roadkill, která vyšla v Německu nedlouho před jejími osmnáctými narozeninami. Stejně jako v předcházejících útvarech i tady řeší Hegemannová problematický psychický vývoj rozehraný na dostatečně kabaretní scéně berlínských klubů. Hlavní hrdinka Mifti se hlavně baví a hojně experimentuje s drogami. Proud jejího vyprávění je tak často brázděn sny, halucinacemi či rozhovory s jejími podobně tápajícími přáteli. Axolotl, česky vodní dráček, je zranitelné zvířátko, co Mifti dostane od svého bratra. Roadkill, v češtině přejetá zdechlina, pak symbolizuje hrdinčin neměnný psychický stav, do něhož je s přibývajícími otočenými stránkami schopna bravurně zatáhnout i vyčerpaného čtenáře.
V Německu vyvolala kniha bouřlivou debatu nejen kvůli několika kontroverzním scénám, ale také proto, že autorka do svého textu zařadila několik úryvků z cizích blogů, jinde zas třeba parafrázuje oblíbený hudební text. Budiž jí přičteno k dobru, že cizí vlivy jsou přiznány a ocitovány. Publicisté se nicméně přesto pozastavovali nad tím, kde dnes můžeme načrtnout hranici mezi intertextualitou a plagiátorstvím. Co je inspirační zdroj a co už jen sprosté vykrádání? Nutno říct, že autorka tohoto textu by byla ochotna prominout bohapusté hodování v cizích zdrojích pod podmínkou, že by kniha za něco stála. Jenže po pasážích typu: „Ztratila jsem svou literární koláž pojednávající o análním sexu, slzách a nekrofilii. Mám hnisavý zánět v hltanu,“ nabývá na závažnosti spíš než problém původnosti otázka snesitelnosti.
Ve finále je pak třeba ocenit autorčino mládí a tvůrčí zápal, které text místy brání před přílišnou vykonstruovaností, ale také je třeba přiznat, že kromě další variace na téma rozháraného mládí neodhaluje román žádnou hlubší vrstvu. Snad jedině nevyřčené doporučení, že ne každý pubertální deník by se měl ještě někdy znovu otevírat.
