VLADIMÍR MERTA nedávno oslavil pětašedesátiny, ke kterým si v půli května nadělil kromě skvělého koncertu v pražské Akropoli i nové studiové album s názvem Ponorná řeka. O téhle výjimečné desce, o sebestřednosti Václava Klause, „mizerného národohospodáře, povrchního všeználka, ale kromobyčejně nadaného politika“, o Havlových chybách i osudu folkové hudby hovoří v rozhovoru v Reflexu č. 22.
Vaše písně se často točí kolem soukolí doby, kritiky stádního chování a moci, jmenovitě té komunistické, jsou ostré, lidské, politické. A v něčem jste jako nedávno zesnulý Arnošt Lustig – neustále texty přepisujete. Má to tak být?
Nejde ani tak o aktualizaci jako o seberedakci. Když totiž člověk připravuje své texty do knižního vydání (to souborné má mimochodem vyjít ještě letos v Galénu péčí uznávaného editora Jana Šulce; pozn. K. K.), spousta drobností, které jsou v koncertní podobě kvůli rytmizaci nebo jsou hovorové, najednou graficky i z hlediska stylu z toho textu leze ven. Textové změny a improvizace před publikem většinou nemají dlouhého trvání, nezakotví v písničce. Tvaru, který někdy někde zaznamenám, si nikterak nevážím. Moje písničky jsou dialogem textaře se skladatelem a jako třetí entita do toho přistupuje svobodný interpret.
Přispěl jste letos svou troškou do alba S Jiřím Černým na věčné časy a nikdy jinak!, poctě k pětasedmdesátinám vynikajícího hudebního publicisty a zakladatele měsíčníku Rock&Pop. Všechno říkáte v písni Věrný Černý, ale přesto – co „Velký Mokasín“ a jeho hudební pořady pro normalizací neznormalizovatelné lidi znamenal?
Jirkovi Černému patří nehynoucí sláva za to, jak se tehdy o nás muzikanty staral. Odvážil se dát do svého pořadu Houpačka kuchyňskou nahrávku Petra Nováka, moji poloprofesionální nahrávku taky, a hlavně Krylovi vydal Bratříčka, v posledním možném okamžiku, kdy to ještě šlo. Jirka má kromobyčejnej smysl pro nově přicházející hlasy, a když už se ten, o němž se zmínil, dostatečně etabloval, umí na něj zapomenout a věnovat svoji energii jiným talentům. Teď mi Jirka akorát píše ze špitálu, kde polehává, že mu ty moje písničky vždycky pomáhaly.
Nedávno jsem na ČT2 sledovala pořad Folk a kolem, v němž byli jako hosti Pavel Žalman Lohonka a Wabi Daněk, a zjistila jsem, že se na ně dívám jako na muzeální exponáty. Nemáte pocit, že se tuzemské písničkářství odebírá za českými trempy a kotlíkáři do věčných lovišť?
Já jsem ty pány dlouho neviděl, tak nemůžu říct... Jsou písničkáři, kteří ustrnuli a vykrádají sami sebe – na tom ale není nic špatného, prostě udržují povědomí o žánru, který spoluvytvářeli. Určitej propad do sebe sama nemusí nutně znamenat propad ve veřejném ohlasu nebo v kritickém hodnocení. Je to dno, bahenní nebo tvrdé, na které podobně jako v politice nebo sportu člověk musí dopadnout, aby mohl směřovat k výšinám. Kdysi jsem české folkaře kritizoval, dnes se je snažím chápat. Anglické karoserie se také neinovují každý rok – jsou krásné a tradiční. Vše závisí na vnitřním tématu, které si v sobě člověk nese; Smrž nebo Dědeček mají úplně nové písničky, Janota je dobrej, Bittová se vyvíjí... Český folk se v podobě, v jaké ho moje generace zakládala, neudrží – taky už není co objevovat. Ale mladí kluci dělají písničky v zajímavých akustických sestavách, přibývá sebevědomých, sebeironických ženských hlasů. Dnešní folkaři dokonale vyslovují, intonují, umějí nahrávat a chovat se, nepadají z pódia, jsou dochvilní, ladí. Nežijí z legendy těch šišlavých a ráčkujících otců-zakladatelů. Folk neumírá, ale jeho témata, rytmy i melodie se přesouvají do pop-music. Sám jsem ostatně našel obrys své Harmonie v jedné Telemannově sonátě. A pak mi ji ukradl do nějakého filmu Karel Svoboda blahé paměti – a přitom tu moji písničku asi ani neznal. Melodie, když je vymyslíš, se nějak motají v tom kadlubu (ne na internetu, v tom ubohém jedničkovém světě), ale visí v kolektivním nevědomí a kdokoli si pro ně může sáhnout. To je na hudbě krásný.
Takovouhle myšlenku bych od člověka, který pracoval dva a půl roku jako člen kontrolního výboru Ochranného svazu autorského, skutečně nečekala.
Pro OSA jsem dělal jako neplacený úředník. Když tehdy těsně po revoluci Michal Horáček v Mladém světě nakousl problém přerozdílení peněz za autorská práva k hudbě, pokusil jsem se prosadit systém čárových kódů – písnička by se přejela čtečkou jako v samoobsluze a autoři a interpreti by byli placeni podle toho, kolik jejich hudby by se opravdu odehrálo. Neprošlo to a dodneška nikdo není schopen vysledovat skutečnou produkci. Pak mi šlo o to, aby muzikanti, kteří improvizují, třeba jazzmani, byli vyňati ze systému přerozdílení a byli placeni za to, že každý večer jinak interpretují ať svoji autorskou, nebo cizí hudbu. Ale v jedenáctičlenném výboru bylo slovo nějakého folkaře, právnicky nevzdělaného a úřednicky nevyspělého, snadno přehlasováno a přejal se osvědčený a formálně dokonalý systém z Německa.
Poslechněte si ukázky z nového alba Vladimíra Merty Ponorná řeka:
Obsáhlý rozhovor s Vladimírem Mertou najdete v příštím čísle Reflexu.
