Helena Vondráčková si stěžuje Radě Českého rozhlasu, že Radiožurnál přestal hrát její písně, které ona řadí k „národnímu kulturnímu bohatství.“ Skandální spíš je, že to Radiožurnál neudělal už dávno.
Vondráčková dala jako obvykle hlavu dohromady se svým chytrým manželem a manažerem Martinem Michalem, což nikdy není dobrá zpráva. Podle nich jde o cenzuru, jíž si prý veřejnoprávní rádio nesmí dovolit, neboť – a to je má vlastní interpretace - všichni máme i po Listopadu právo na nejhorší pop.
„Některé mé písně jsou natolik oblíbené, že se o nich dá říci, že téměř zlidověly,“ argumentuje Vondráčková ve stížnosti. „Tím spíše jsem přesvědčena o tom, že se moje tvorba dá zařadit k národnímu kulturnímu bohatství, na jehož využívání se má Český rozhlas podílet.“
Není nad skromnost. Chápe-li Vondráčková kulturní bohatství jako zlidovění, pak by Radiožurnál pouštěl celý den Hvězdnou pěchotu ze SuperStar či erotické vtipy Petra Novotného a v noci by moderátoři mezi zprávami prděli. Ostatně bylo by to levnější než třeba pecky od Dalibora Jandy.
To ale bohužel stejně nic nemění na tom, že i bez Vondráčkové stále připomíná hudební dramaturgie veřejnoprávní jedničky komunistickou diskotéku z osmdesátých let, nebo aspoň většinu času. Skoro pokaždé, když stanici poslouchám v autě a po zprávách či publicistice rychle nestačím přepnout jinam, případně vypnout zvuk, málem hrůzou nabourám. Jako bych před sebou najednou viděl Sagvana Tofiho a s plnou kapsou bonů si jel pro džíny do tuzexu.
