Filmoví kritici a kritičky se v minulých týdnech dostatečně vyřádili na filmu Václava Havla Odcházení. Konečně nastal čas, aby dílo začali hodnotit i návštěvníci kin. Má to ovšem jeden zásadní problém, Odcházení diváky vůbec netáhne.
Problémem je, že Havlovo pojetí světa i umění je tak specifické, že většina diváků Odcházení ani nemůže porozumět. Je to film pouze pro lidi, kteří jsou takzvaně „in“, tedy že znají alespoň trochu zákulisí české politiky a pravidelně ji sledují.
Pokud někdo takový je, tak Odcházení se dá označit za poměrně zajímavý film. Rozhodně u nás každý rok vznikají daleko, daleko horší díla. Jenže pro apoliticky zaměřené diváky (a těch je jistě většina) neznamenají Havlovy repliky, vtípky, metafory a přirovnání, prakticky nic. Nebudou jim rozumět.
Exprezident natočil snímek (diskusi, zda je to film, či jen filmové divadlo, ponechávám stranou), který poměrně věrně poukazuje na některé nešvary české politiky. V tom jsou jeho postřehy často trefné. Navíc vynikající herecký výkon podala v Odcházení jeho manželka Dagmar Havlová (jejíž politické postřehy jsou přitom dlouhé roky naprosto netrefné) či Josef Abrhám.
Co je to ale platné, když na naprostou většinu lidí Odcházení „fungovat“ rozhodně nemůže. To samé platí i pro naivní představu producentů, že by se film mohl nějak výrazně prosadit v zahraničí. V podstatě je to vyloučené. Zabodovat by mohl leda tak v klubových kinech, na některých školách či na festivalech určených pro okrajové žánry.
