Jestli máte pocit, že doba je krutá, že nic už není jako bývalo, protože jak by jinak bylo možné, aby Ve smečkách byly dva bordely hned vedle sebe, jestli máte tenhle pocit, zajděte si naproti do Činoherního klubu, nejlepšího divadla v téhle ulici. Jednomu z herců se tam v nějaký třicátý minutě představení vysype kufr s useknutýma rukama.
Ten kufr je Marka Taclíka, jenž tuhle část těla už dvacet pět let hledá. Nechali mu jí přejet šílení trampové, pak mu ji šlohli a zamávali mu s ní. Jeho vlastní rukou. Okradený Marek si vzal kvér, kanystr benzínu a vydal se na křížovou cestou.
Ten kufr je jeho.
A poselství toho kusu? Jestliže jste magor a rudýma skvrnama před očima, tak fakt, že nakonec svou ruku nejdete, vám nebude nic platný, protože, i kdybyste ji po těch letech nakrásně poznali (což se jinak skvělému Taclíkovi nepovedlo), pořád vám bude něco chybět. Holt nikdy nebudete kompletní a třeba jenom proto, že vás vychovávala matka, která vás dokáže prudit telefonem jenom proto, že spadla se stromu, kam lezla pro balonek.
