pivo

pivo Zdroj: Smithsliquorgallery.com

Igelitkové pivo: Opít se umí každý, ale málokdo o tom napíše román

Pivo se dá nosit ve džbánu, ve vymytém kyblíku nebo v igelitové tašce. Záleží na tom, co se právě nachází v dosahu. Pozornost ovšem budí skutečnost, v jakém geografickém rozsahu si pivo udržuje věhlas – od nejzazších končin ledových pobřeží až k vyprahlým oázám pouští, rozpálených slunečním žárem.

Pětatřicetiletý finský básník a prozaik Mikko Rimminen ve svém románu Igelitkové pivo popisuje čtyřiadvacetihodinový tah trojice helsinských pivařů Maršála, Blafyho a Henninena. Svým způsobem se jedná o barevný popis „pivní rallye Země tisíce jezer“, jakou svým způsobem provozují též pivařové tuzemští. Vzpomeňme kupř. věhlasný jednodenní pražský Pivní maraton, jenž se  koná snad už odnepaměti v metropoli na Vltavě, nebo pivní čundry, třebas ten brdský, plzeňský, jihlavský, krkonošský a jiné. Kdo se zúčastnil, ví, jakou mocnou přírodní silou takové zápolení pod širým nebem borce obdařuje – nějaké trénování ve vyhřátých posilovnách se s tím nedá srovnat ani omylem! K těmto kláním je ovšem třeba mít vypěstěnu dokonalou kondici duševní, tělesnou a mravní, neboť bývají spojena s přesuny pěšmo a během. Jakékoliv užití vozidel jest při pivních maratonech v rozporu s pravidly a přísně zapovězeno. Pokud totiž uvážíme tragická úmrtí, způsobená pitím alkoholu a řízením vozidel v opilosti, střídmost a obezřetnost zůstávají prvním imperativem při zacházení s nápoji alkoholickými!

 

 

Ale vraťme se k Rimminenově úspěšné románové prvotině. Nezaměstnaní kamarádi Maršál, Blafy a Henninen se probíjejí životem jako řádní pivařové –  sniví pábitelé bez starostí, plašící chmury zurčivým pivem a jablečným vínem. Pobývají u kiosků a v debatách pečují o blaho převážně vlastní; do nikoho se nenavážejí a nenutí mu své koncepty života nebo samospasitelné návody. Ale běda, když začnou pít špiritus, to vždycky nastane mela s tragickým koncem nebo člověk děkuje nebesům, že vyvázl. Pivní klání mají prostě svá pravidla.

 

Sečteno a podtrženo, obyčejně se ožrat umí každý, ale aby pivní kalba měla jistý řád a vzmach a přispěla k povznesení ducha, k tomu již třeba namáhat hlavu. Ostatně známo přísloví: Opilý s rozumem, toť dvojí síla v něm – opilý a hloupý, tož s ním do stoupy!

 


 

Netřeba vykládat, co všechno protagonisté Igelitkového piva během jednodenního tahu prožijí – kdo zná, ten ví, že tah vždycky trvá věčnost. Popíjejí u stánku, debatují, projdou se Helsinkami, jdou nakupovat a na návštěvu ke kamarádovi Kotilainenovi. Najednou jsou ale tři kumpáni v lesíku na předměstí, slunce vychází, jitřní vánek jim čechrá kosmaté čupřiny a konec tahu nastává...

 

Rimminenův román vyšel již v sedmi jazycích; autor za něj v roce 2004 obdržel Cenu Kaleviho Jänttiho a také se dostal mezi šest finalistů Ceny Finlandie.

 

Mikko Rimminen: Igelitkové pivo. Přeložil Vladimír Piskoř. Vydala Kniha Zlín, 2010. 283 s.