Bolek Polívka mezi čtyřma očima: Chlapi, nedýchajte, on před vámi prchá! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bolek Polívka mezi čtyřma očima: Chlapi, nedýchajte, on před vámi prchá!

Adéla Knapová23. listopadu 2010 • 16:37
Bolek Polívka mezi čtyřma očima: Chlapi, nedýchajte, on před vámi prchá!
Bolek Polívka
• foto: 
Roman Černý

Tak nějak si ho všichni představují a on to rád plní. Bodré průpovídky, hlasitý projev, výrazná mimika i řeč těla, kdy se jeho vysoká postava klátí a dlouhé ruce připomínají zmatené lopatky větrného mlýna. Boleslav Polívka má svou osobní roli, do níž se pomalu během let sám vmanévroval, rád.

reklama

Ať ho potkám několikrát před představením, kdy posedává v předsálí svého brněnského divadla a přestože poslouchá hovor své ženy Marcely s dalšími přísedícími, pozoruje současně, kdo kovanými dveřmi do divadla vchází, s kým a jak se baví. Má k tomu ideální předpoklad – i když sedí, převyšuje ostatní většinou o hlavu. Pak vstane a klátivě propluje prostorem a stejně jako ve své hospodě v Olšanech odpoví všem neznámým s náznakem grimasy na pozdrav, známé poplácá po rameni, vyfoukne do večerního vzduchu žert, zapitvoří se.

 

 

Není až tak těžké setkat se s Boleslavem Polívkou jakoby neoficiálně, jen tak, domluveno na půl huby. Potkává se náhodou a neorganizovaně rád, v podstatě neustále. Vtipkuje – hlavně o sobě. Rád testuje servilnost ostatních jedovatými průpovídkami, které přitom doprovází přivřenýma očima a jakmile hrozí otevřený konflikt, obrátí vše v žert. Proti tomu se dá bojovat jen stejnou zbraní – s úsměvem si do něj rýpnout. Nebojácně. To Boleslav Polívka (na rozdíl od mnoha svých kolegů českých herců, jak jsem za léta zjistila) ocení.

 

Zkuste si však s Boleslavem Polívkou domluvit stejné setkání na pevný termín a s tím, že tentokrát bude vaše povídání delší, kompaktnější a, jak on říká, „možná i hlubší“. (Ovšem o jakých, kterých nebo čích hlubinách je řeč…?) Téměř nemožné. To zvážní a začne hledat ve svém na první pohled chaotickém pracovním rozvrhu dostatečně dlouhý časový úsek – neboť když už chce s někým pořádně hovořit, tři hodiny jsou málo – a začne hon.

 

Tu ano, tu by to šlo promluvit si, při natáčení. Ne, počkat, sákra, co takhle na Slovensku, tam hraje tři dny. To zní slibně. Ovšem realita je mnohem méně slibná, leč zábavnější – jeden přejezd z města do města za druhým. Stíhací závod? Vem to čert.

 

 

Pak třeba Hubertova jízda v Olšanech o víkendu. Popijeme, popovídáme, co Adélko? Však nespěcháte, ne? Bolek je na lovu onou liškou, kterou všichni v lesech honí. S prchající liškou (i když jede na koni vycházkovým tempem) se nedělá rozhovor zrovna snadno. Ta hloubka tam není, zato bláto čvachtá všude a být vyhozen ze sedla je snazší než kdy jindy.

 

Do toho musí dopsat scénář, nosí ho v hlavě, jen sednout ke stolu a psát. „Já píšu rukou. Vy taky. Tak víte, že k tomu potřebuje člověk klid.“

 

Není v tom zlý úmysl. Naopak. Kdo Boleslava Polívku trochu zná, ví, že se snaží. Kdyby nechtěl, řekne ne, odbude to pěti minutami. Když už se nějakých pět, šest hodin klidu najde a sedíme před praskajícím krbem, ukáže se, že Boleslav Polívka neprchá přede všemi, jen občas před těmi jinými Boleslavy, jejichž role hraje. On sám to rolemi nazývá – jak jinak než s úsměvem – roli herce, roli klauna, roli podnikatele, roli muže, ale i roli tatínka.

 

 

Možná právě to, že je vždy tak trochu „v roli“, mu dovoluje být upřímným až k hranici veselosti, kdy prosakuje tragédie. Otázkou je, jestli je upřímný i sám k sobě. Nahlížet sám na sebe mimo roli, kterou hrajeme, často bolí zklamáním. Boleslav Polívka říká, že k sobě upřímný je, že mu to umožňuje právě jeho umění. To musí vědět on sám. Já jen vím, že si do mě upřímně a s chutí párkrát zaryl a já mu to poctivě vrátila. Je s ním zábava, po které trochu bolí hlava (a ne zrovna pitím).

 

Rozhovor s Bolkem Polívkou si přečtěte ve čtvrtečním čísle Reflexu.


Děkujeme hotelu Zámek Štiřín, www.stirin.cz, za vstřícnost a umožnění fotografování.

 



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama