Super špek me a Život k sežrání: Chvála sádla | Reflex.cz
reklama
nahoru

Super špek me a Život k sežrání: Chvála sádla

Klára Kolářová3. října 2010 • 09:40
Super špek me a Život k sežrání: Chvála sádla
Tyto dámy mají určitě dvojitou kopii 'tloustnoucího' genu.
• foto: 
scom

Český národ s hurónstvím objevil gastronomii, která nekončí u kližkových párků a knedlíků z mrazáku. Občas se sice trochu ztrácím v záplavě všech gastrorecenzí, farmářských trhů, biománií a tabulek nejlepších restaurací, ale aspoň se díky tomu lehkému vlivu kulinářské gramotnosti cítím provinile, když si na večeři přikápnu worcesterskou omáčkou. Autorům knih Super špek me a Život k sežrání také leží způsob, jak se lidé stravují, v žaludku. Jedni nevidí v přejídání problém a naopak by je skoro podporovali, kdežto druzí by narušený vztah k jídlu léčili láskou.

reklama

 

Svérázný český projekt Super špek me je jakousi variací na americký dokument Super Size Me, ve kterém se Morgan Spurlock měsíc stravoval jen v chrámu amerického fastfoodu, v McDonaldu. Jedl vždy třikrát denně, a pokud byl vyzván k objednávce menu XXL, musel se s tímto kolosem popasovat. Po skončení projektu se Spurlock proměnil fyzicky i duševně. Globální oblíbenost fastfoodů to asi těžko ovlivnilo, ale dva měsíce po premiéře dokumentu řetězec McDonald tiše stáhl XXL menu ze své nabídky.

 

Autor knihy Super špek me, Luboš Bokštefl, zase měsíc jedl jen v typických českých hospodách.

 

K snídani něco v bufetu, k obědu klasickou hospodskou hotovku a k večeři minutku v restauraci, případné svačinky či chuťovky také v terénu, žádné domácí stravování a také žádný sport. Vše zapíjet českým pivem a vše pod lékařským dohledem MUDr. Lukáše Pollerta,“ píše se v anotaci knihy.

 

Po skončení akce Bokštefl shodil šest kilo, po psychické stránce se cítil výborně (ostatně stejně jako na začátku projektu) a na českou kuchyni nedá dopustit. Nejenže jsou české klasické pochoutky tak pěkně mastné, tučné a dobré, ale ještě i zdravé. Tláča to vyhrála na celé čáře, francouzské kuchyni smutně slehly kníry. Spíš než jako lament nad tím, že si čeští pantátové odmítají nechat vzít bůček, bych Bokšteflovo Super špek me ráda četla jako knihu zajímavých postřehů o tom, jaké osazenstvo do hospod chodí, nebo bych si šmírácky přečetla útržky lechtivých rozhovorů. Namísto toho Bokštefl pečlivě zaplnil stránky výkazy o tom, kolik jídla každý den snědl, jak se potom cítil a kdy se mu dělalo trochu nevolno. Čtenář musí sledovat práci skoro každého klku páně Bokšteflova zažívacího ústrojí a cítí se přitom jako nadbytečná stafáž na schůzce cukrující dvojice – autor by si se svým jídlem vystačil docela dobře sám.

 

To kniha francouzského autora Mikaëla Olliviera Život k sežrání se nemazlí s každým soustíčkem, jídlo staví naopak do role nepřítele. Novelka o nešťastném patnáctiletém cvalíkovi Benovi získala v roce 2002 Cenu Neúplatných (Prix des Incorruptibles), při níž volí vítěze z nabídky předvybrané knihkupci, učiteli a knihovníky dětští čtenáři. Ben ztělesňuje moderního hrdinu-outsidera. Je tlustý, jeho rodiče se rozvedli, dívka jeho srdce o něj nestojí. Svoje problémy zajídá v McDonaldu a cukrárnách. K poznání, že čokoládovým dortem se nic nevyřeší, dospěje rychleji, než se Bokštefl dokolébá do další hospody. Nešťastný Ben nakonec dojde k poznání, že zamilovanost je příjemnější drogou než jídlo (no hurá!). V porovnání s českým Metráčkem, další oblíbenou dětskou knihou o obezitě a zrání, přebývají ale Benovi deka zbytečné sebelítosti.

 

Nadšení z diety netrvalo dlouho. Z první dietní večeře jsem v pondělí odcházel od stolu jako po výprasku, takže jsem hořce litoval třetího kousku čokoládovýho dortu, co jsem nestačil dojíst v neděli při obědě. Ten dort dělám podle vlastního receptu, má vláčný korpus a vevnitř je trochu nedodělanej... Ale já blouzním. Myslím, že jsem právě mluvil o svým prvním dietním pondělí a na tom jídelníčku nebylo nic veselýho.“

 

Snahy o jemné vylepšení národních stravovacích návyků vypadají ve světle knih typu Super špek me jako házení kaviáru na zeď. Dokud tady bude pívo pořád téct proudem a špekáčky budou mít dost špeku, proč by se měla česká gastronomie měnit? Ať si říká kdejaký Pohlreich co chce, špagety jsou furt nejlepší s kečupem, podravka dodá chuť libovolnému jídlu včetně smažených podrážek a ryba bez sýra je jako nahá. Pořád sice zbývá cesta lásky, kterou se vydal Ben v Životě k sežrání, ale už při prvním náznaku vrkání se mi chtělo dobromyslnému hrdinovi škodolibě připomenout, že při nejbližším rozchodu se zase kvapem vrátí k fastfoodu a čokoládě. A tak zase celé od začátku…

 

Luboš Bokštefl: Super špek me. Vydalo nakladatelství Plus v roce 2010, 152 stran.

Mikaël Ollivier: Život k sežrání. Přeložil Erik Lukavský. Vydalo nakladatelství Baobab v roce 2010, 100 stran.

Klára Kolářová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama