"Trvalo tejden, než jsem sebou šlehnul," píše Ken Bruen | Reflex.cz
reklama
nahoru

"Trvalo tejden, než jsem sebou šlehnul," píše Ken Bruen

Darek Šmíd26. srpna 2010 • 08:00
"Trvalo tejden, než jsem sebou šlehnul," píše Ken Bruen
Ken Bruen (vlevo) s představitelem Jacka Taylora z TV filmu Vraždy na molu
• foto: 
Magma Production

"Jack Taylor je soukromý detektiv. Kromě toho je také alkoholik. Kancelář má v hospodě a jeho náklonnost k láhvi se projevuje tím, že ho v polovině vyštřování prostě odvezou do léčebny na detox a on se pak snaží dopátrat, po čem to, u všech svatých, vlastně pátral," píše se v recenzi na knihu Kena Bruena Padlé mučednice v novém Reflexu. Přečtěte si ukázku z třetího dílu dobrodužství detektiva - alkoholika.

reklama

 

Prosinec je drsnej měsíc. Do prdele se všema těma svátečníma přípravama. Když jste sami, posmívaj se vám na každým kroku. Otevřete starou knížku a vypadne vám z ní seznam přátel, kterejm jste kdysi posílali přání. A teď už jsou všichni po smrti, nebo prostě zmizeli. Televize na vás chrlí hromady dárků pro děti, který jste nikdy neměli, a teď už je na ně moc pozdě. V rádiu hrajou balady, který pro vás kdysi měly význam, nebo vám dokonce dávaly naději.

 

Říká se, že člověku naplno dojde, že je sám, když je v kuchyni a vaří večeři pro jednoho. Všechno máte v jednom provedení – jeden hrnek, jeden příbor, jeden talíř a nejspíš i jeden blbej plán. Když budete dost dlouho žít sami, vyvinete si sadu obsedantních rysů. Hned, jak dojíte, jdete umejt talíř. Proč? Komu by to sakra vadilo, kdybyste nechali ve dřezu špinavý nádobí? Klidně ho můžete nechat třeba tejden hromadit a nikomu na tom nesejde. Jenže to neuděláte, protože nemůžete. Drob­ ný rituály, který jste si vypěstovali, jsou to jediný, co vás ještě spojuje s lidstvem, a nejhorší na tom je, že si moc dobře uvědomujete, co děláte.

 

Za poslední roky jsem vystřídal spoustu bytů. Míval jsem byt u kanálu, a jestli se nedá říct, že jsem tam byl šťastnej, tak přinejmenším aspoň spokojenej, jak to jenom šlo. Jenže mě odtamtud vyhodili a já musel do hotelu Bailey, jednoho z posledních soukromejch hotelů v Galwayi.

 

Pak jsem při vyšetřování jednoho případu přišel totálně na buben a musel se stěhovat do domu v Hidden Valley. Tam mi bylo fajn. Prima časy. Kamenný podlahy, otevřenej krb, mrazák, knížky… v dřevěný knihovně… prostě slušnej bejvák spořádanýho občana. Všechno jsem to spláchnul do hajzlu jedním z nejhorších rozhodnutí svý brožovaný kariéry. Doteď mě pronásledujou výčitky a pocit viny. Celý to procesí mrtvejch, který mě zasypávaj výčitkama pokaždý, když zavřu oči. Přichází s nima tichej, plíživej děs, upíraj na mě oči a sténaj v marný naději, že se jim podaří uniknout.

 

A tak piju. Už mám dávno po záruce a melu z posledního. Už dávno jsem to měl zabalit. Většinu dní si přeju, abych to udělal.

 

Prvních čtrnáct dní v prosinci jsem vydržel na suchu. Chystal jsem se na velkou jízdu. Věděl jsem, že to fiasko prostě nedokážu hodit za hlavu za střízliva, a snažil jsem se co nejdýl chovat vzorně. To je další častej sebeklam alkoholiků. Tyhle lži jsou skoro stejně důležitý jako chlast. Držíte se jich jak otčenáše a myslíte je aspoň dvakrát upřímnějc. Člověku se ten nepřetržitej déšť a mizerná zima zažerou až do kostí. Postupem času jsem si vypěstoval i pořádnou závislost na kokainu, ale teď jsem se držel dál i od něj. Takže mě střídavě polejvalo horko a mráz, klepal jsem se a k tomu všemu se samozřejmě ještě přidal pořádnej splín.

 

Zase jsem bydlel v hotelu Bailey. Stojí kousek od turistický informační kanceláře, ale není vůbec jednoduchý ho najít. Přesto se mu nějak daří přežívat. Vlastní ho osmdesátiletá vdova, která má pro mě z nějakýho nepochopitelnýho důvodu slabost a nechává mě tam i po několika obzvlášť děsivejch excesech bydlet. Žije v domnění, že jsem jí kdysi píchnul. Jestli je to pravda, tak už si vůbec nepamatuju jak, natož kdy. Jsem rád, že mě nesoudí. Možná je to tím, že oba dva patříme k ohroženýmu druhu „Starejch Galwayanů“ a brzo se po nás slehne zem. Až tu nebudeme, hotel strhnou a na jeho místě postaví luxusní byty, aby se nějakej zbohatlík moh’ promenádovat po našich práchnivějících kostech.

 

Veškerej personál hotelu se skládá z Janet, která je stejně stará jako majitelka, v hotelu Bailey dělá nejspíš úplně všecko, od myčky nádobí, přes pokojskou a dobrou duši, po uklízečku. A zároveň je to nejzbožnější ženská, jakou jsem kdy potkal. Janet má pocit, že jsem někdo, protože čtu fůru knížek. To je taková tradiční irská iluze, který bohužel podlíhá čím dál míň lidí. Na zdi mám kalendář. Na vrchu je nejsvětější srdce Ježíšovo a ke každýmu dni patří nějaká úderná fráze, která má člověku zvednout náladu. Nedá se říct, že by to na mě zrovna fungovalo. Červeně zakroužkovanej osmnáctej prosinec svítí z kalendáře jako maják. Tátovy narozeniny. Ten den zase začnu chlastat. Samotný vědomí, kdy zase budu moct šáhnout po skleničce, mi pomohlo přečkat spoustu nekonečnejch hodin. Dobře jsem si to naplánoval. V zásobě jsem měl čtyři flašky Bushmill’s Black Bush, čtyřiadvacet velkejch plechovek guinnessu a unci koksu. Nebudu vás tahat za fusekli, to bylo jenom do začátku, na přežití Vánoc, kdy budou mít všude zavříno. Řek’ bych, že to byl docela slušnej plán.

 

Když ten den přišel, zuřivě jsem se vrhnul na svý zásoby. Trvalo to tejden, než jsem sebou šlehnul a skončil ve špitále. Neměli vůbec radost, že mě tam vidí, a dali mi pořádnou držkovou. Ale nic moc si od toho neslibovali, věděli, že budu pít znova. V půlce ledna jsem se vrátil do hotelu Bailey, začal se snažit pití dávkovat, nešňupat koks a přežít pekelný deprese. Jak jsem tak seděl na kraji postele, hlavou mi běželo pár veršů od Anne Kennedyový:

 

Burial Instructions

 

A ty verše:

 

Možná to tam znáte,

protože tam ho uložili,

Marilynin popel,

do bledé mramorové krypty,

odkud shlíží na naši rodinu.

Vy to chápete?

Já ne.

 

Recenzi na knihu Padlé mučednice najdete v dnešním Reflexu.

 

Ken Bruen: Padlé mučednice, přeložil Tomáš Jeník, Vydal BB/Art, 2010.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama