Zítra tomu bude dvacet let, kdy se na Strahovském stadiónu uskutečnil první megakoncert v dějinách tehdejšího Československa, symbolicky jen pár dní před výročím sovětské okupace v osmašedesátém. Tehdy, v roce 1968, jen dva dny před příjezdem vojsk Varšavské smlouvy, opouštěl Prahu (jako turista) Keith Richards. Vrátil se k nám o dvaadvacet let později, s největší rockovou kapelou všech dob. Už samotný fakt, že z místa bývalého Stalinova pomníka na Letné shlížel na matičku stověžatou vyplazený jazyk – znak Rolling Stones –, nám dodával jistoty, že léta komunistického nesmyslu jsou nenávratně pryč.
Ve čtvrtečním čísle Reflexu přinášíme exkluzívní vzpomínky čtyř členů pořádajícího družstva Mars, stejně tak i dlouholetého tajemníka prezidenta Václava Havla Vladimíra Hanzela, publicisty Jiřího Černého a na Strahově Stounům předskakujícího zpěváka Vladimíra Mišíka. Dozvíte se mj., která dáma přišla na jaře roku 1990 na Pražský hrad s nabídkou koncertu, kde psal Václav Havel pozdrav pro družinu Micka Jaggera, jak se odehrávala jednání s managementem skupiny, jak tehdejší federální ministr průmyslu Vladimír Dlouhý zařídil půjčku 300 tisíc dolarů, pár podrobností z příprav vlastního Strahovského stadiónu i kde skončily zbytky z neuvěřitelného pětitunového občerstvení, které s sebou manažerský tým Rolling Stones přivezl.
Jako ochutnávku nabízíme několik historek, jež se do už tak rozsáhlého materiálu nevešly.
Na setkání dvou světů vzpomíná Vladimír Hanzel: „Manažeři Rolling Stones do té doby operovali víceméně pouze v prostoru, kde platily běžné tržní vztahy, kde bylo možné za peníze obstarat prakticky cokoli a kde byla aspoň nějaká zkušenost s koncertem velké rockové skupiny. Tady u nás v roce 1990 z toho nebylo zhola nic. Rolling Stones měli pro koncertní šňůru tři sady pódia a jeho konstrukce. Jednu demontovali po skončeném koncertu, druhá stála na místě probíhajícího koncertu a třetí se převážela několika obrovskými kamióny, případně se už montovala na další štaci. Šéfem týmu, který u nás stavěl pódium, ozvučení, generátory proudu, zázemí pro celý tým včetně kuchyně a spoustou dalších věcí, byl sympatický chlapík Steve Thomas z Louisiany. Při své první návštěvě Prahy si vzal taxíka a zeptal se řidiče, kde se u nás dají koupit kladiva. Taxikář ho zavezl do tehdy největšího železářství v Praze, k Rottovi na Malé náměstí. Když tam požádal o ,fifty hammers‘, chvíli na něj zírali a pak mu řekli, že bohužel, ať se ale přijde zeptat za týden. Steve se už na hřebíky ani neptal, odjel do Vídně a přivezl auto plné kladiv, hřebíků a dalšího náčiní odtamtud. U Rotta přišli o dobrý kšeft.“
Milan Pešík, ekonom koncert pořádajícího družstva Mars, připomíná další podstatné úskalí příprav koncertu: „S výjimkou Jakuba nikdo z nás neuměl anglicky; říkali nám Yesmani. Položili otázku, načež já s Jirkou jsme odpovídali podle toho, jak se tvářili, yes nebo no, Luboš přidával svoje maybe a Jakub possible.“
Jakub Mejdřický, šéfprodukční Marsu, dokresluje tehdejší atmosféru: „Cenu koncertu (původně měl stát jeden a půl miliónu dolarů – pozn. red.) jsme se snažili snižovat nejrůznějšíma službama a bártry. Například ceny letenek, když se kupovaly v Čechách, byly několikanásobně levnější, než kdyby se objednávaly ze zahraničí. Ale produkčně to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsme si objemem práce nedokázali představit. Sice jsme ušetřili hodně peněz, jenže těchhle 260 lidí lítalo z nejrůznějších končin celýho světa.“
Luboš Schmidtmajer, předseda družstva, otevírá další „maličkost“ z přípravy koncertu: „Pan ředitel Strahova se začal Stevu Thomasovi chlubit, že prý koupili nějaký výborný semena a že to tam zatravněj. Steve na to opáčil, že to není možný. Ale ředitel si trval na svým, že prý anglickej trávník za dva měsíce bude.“
Vedoucí propagace Marsu Jiří Růžek na to navazuje: „Celýma přípravama se táhly dvě červené nitě. Suchej led a trávník. Ať pak kdykoli během následujících dvou měsíců přijeli, říkali: ,Hele, furt hnědý!‘ Mezitím scéna, kdy jsem dorazil na Strahov v půl sedmé ráno a tam byl snad milión holubů, došlo mi, že den předtím rozhazovali semena. Pak přišel suchej led. Management skupiny měl požadavek na celou tunu, což znamenalo výrobu litvínovské fabriky asi na celou sezónu. Až později se Mílovi Pešíkovi podařilo sehnat obrovské množství suchého ledu. Začal koncert, kam si kdekdo z americkýho týmu přivezl svoje babičky, dědečky. Chtěli se taky pochlubit, že dosáhli něčeho zdánlivě nemožného. Prostě vítězství ducha nad hmotou. Steve mi představoval rodiče. Kytarista Stounů Ron Woods tu měl dokonce tátu, kterej byl při té příležitosti vůbec poprvé v New Yorku, protože tam přesedal na letadlo do Evropy.
A my se Stevem sedíme, máme tam tu texaskou vlajku podepsanou celou kapelou i Václavem Havlem a pláčem dojetím, fakt mi tekly slzy. Ale furt tam byla ta hora suchého ledu, kterou vybártrovat nás stálo několikadenní úsilí. Končí koncert, vybuchuje ohňostroj a já se ptal: ,Na co tady máš ten suchej led?‘ Prej, kdyby se přehřívaly elektrické agregáty. Já na to: ,Počkej? Už se někdy přehřály?‘ A Steve se na mě těma dojatejma očima podíval a povídá: ,Ne, nikdy! Ale kdyby byla venkovní teplota několik dní přes pětačtyřicet stupňů, tak by k tomu mohlo dojít.‘“
Koncert si nemohl nechat ujít ani dlouholetý zpravodaj americké agentury AP a zpěvák skupiny Žlutý pes Ondřej Hejma: „Jako správní fanouškové jsme v nahodilé trojici Richard Müller, Ondřej Konrád a já vyrazili do hotelu Palace, abychom skupině oznámili, že se s nimi budeme kamarádit. Naší milou obětí se stal pianista Chuck Leavell, kterému jsme udělali exkluzívní prohlídku Prahy v mém stařičkém daewoo. Díky Chuckovi jsme se dostali večer do backstage, když vtom vidím, že saxofonista Bobby Keys cestou na plac žmoulá v ruce podezřelý smotek, údajně jakousi ,Texas cigaretce‘. Poté, co jsme ji spolu vykouřili, dostal koncert úplně jiný rozměr. Další důkaz o tom, že konání dobra se vyplácí ...“
Praha od té doby zažila ještě několik obřích koncertů, na Strahov se vrátili Stouni, byli tu i Pink Floyd, U2 nebo na Letenské pláni Michael Jackson, ale první koncert Rolling Stones zůstává, alespoň v mysli pamětníků, možná i díky své symbolické hodnotě stále tím nepřekonatelným zážitkem.
Více se dočtete ve čtvrtečním Reflexu.
