Bývalý prezident Václav Havel (73) debutuje na stará kolena jako filmový režisér. Má za sebou první třetinu natáčení filmu podle své divadelní hry Odcházení. Devadesát procent filmu vznikne v České Skalici, dotočeno by mělo být symbolicky 21. srpna. Na jaře příštího roku už by mělo být Odcházení v kinech.
Proč jste se rozhodl zfilmovat právě Odcházení a ne jinou ze svých her?
Pravděpodobně za to může režisér Jaroslav Brabec, který krátce po uvedení Odcházení – možná to bylo ještě před tím - přišel s myšlenkou natočit ho jako film. Já jsem si říkal - proč ne, v tom mu bránit nemohu. Ale časem mi došlo, že ta hra musí pár let žít na divadle, pak se na ni musí trochu zapomenout a pak se dá zfilmovat. On to honil kupředu a byly i jiné důvody, proč jsme se dohodli, že to dělat nebude. Ale ve vzduchu zůstala idea, že by se dalo Odcházení zfilmovat. Je mi to bližší než v případě jiných her, protože Odcházení je zatím poslední a má jakýsi bilanční charakter. Oslovil jsem několik svých filmových přátel, včetně Honzy Němce svého celoživotního kamaráda a též trochu příbuzného, ale nikdo z nich se textu neujal, až jsem se rozhodl, že se toho tedy ujmu sám a tím si naplním svůj pradávný sen být filmovým režisérem. Je to navíc první případ, kdy sám interpretuji vlastní dramatickou látku, vždycky jsem byl odkázán na režiséry-inscenátory, vyslal jsem hru jako jakýsi polotovar do světa a jen jsem koukal, co z toho kde vznikne. Tady mám tu vzácnou a nezvyklou příležitost to bezprostředně ovlivňovat.
Jaká je to zkušenost?
Velmi zvláštní a pozoruhodná, dlouho – téměř celý život – jsem po ní toužil. Jsem tak trochu z filmařské rodiny, můj strýc zakládal českou kinematografii, vybudoval ateliéry na Barrandově, žil jsem v dětství ve filmovém prostředí. Nebyl to jediný, ale rozhodně jeden z důvodů, proč jsem vždycky chtěl být filmovým režisérem. Padesátá ani šedesátá léta svou atmosférou neumožnila, aby mně přijali na FAMU, bez jejíhož absolutoria bylo tehdy vyloučeno cokoli s filmem mít. Takže se k filmu dostávám až na stará kolena, až v samotném závěru své kariéry. Samozřejmě jako režisér začátečník jsem se musel obklopit samými profesionály, v čele s kameramanem Janem Malířem, producentem Jaroslavem Boučkem a dalšími.
Čím je pro vás režie tak lákavá?
Láká mě možnost vytvořit vlastní svět, svět s vlastními zákonitostmi, svět, který je v nějakém vztahu k tomu skutečnému světu.
Funguje na place vše podle vašich představ, nebo se realita dramaticky liší od vašeho filmařského snu?
Musím říct, že jsem překvapen tím, jak dobře to funguje. Někudy kráčím a dostanu nápad, řeknu ho tomu, kdo je zrovna vedle mne a druhý den zjišťuji, že už byl ten nápad uskutečněn. Když jsem byl v politické funkci, tak to takhle hladce ve státě rozhodně nefungovalo. To je pro mě ohromně zajímavé a musím si dávat pozor, protože se může stát, že jen tak bezděčně z lajdáctví vyslovím nápad úplně blbý a oni ho realizují. Můj respekt k filmařům velmi vzrostl. Filmařina je činnost veskrze zvláštní, pořád se na něco čeká, je to takové nervózní čekání, člověk si nemůže vzít knížku a jít si za roh číst. Neustále musí být k dispozici, neustále se ho na něco ptají. Člověk na to za časté nemá žádnou odpověď. O filmu jsem vlastně věděl velmi málo, natáčení jsem viděl naposled, když jsem šel v noci z práce z laboratoře a ve Valdštejnské zahradě natáčeli film Hudba z Marsu. Fascinovaně jsem na to koukal. Vzpomínám si, že tam tehdy byla Věra Chytilová klapkou. Spíš jsem patřil k lidem, kteří si myslí, že se dvouhodinový film chystá tak čtyři hodiny. A ono to vlastně vzniká celý rok.
Jaké jste ve scénáři provedl oproti hře změny?
Tak samozřejmě tam není hlas autora. Jinak jsou dialogy zachovány poměrně přesně, tu a tam je něco zkráceno. Ale film je jiný žánr, takže vlastně všechno bude trošku jinak. Vedle tisíce výhod, které film oproti divadlu má, má i jednu velkou nevýhodu - není tam osobní každodenní kontakt živých bytostí na jevišti a v hledišti, ta zvláštní jiskřivá atmosféra okamžiku, která tvoří z každého představení událost. Těch rozdílů je samozřejmě mnoho a musím se přiznat, že daleko jednodušší a snazší by pro mne bylo napsat rovnou filmový scénář než pro film adaptovat divadelní hru. Hra je psána pro jiné souvislosti a pro jiné možnosti. Skutečnost, že jsem se stal právě dramatikem, má co dělat s mou stydlivostí. Jako dvanáctiletý chlapec jsem začal psát poezii, jako snad každý, pak jsem začal psát filozofické eseje. V šestnácti letech jsem napsal knihu o smyslu světa a umění (nahlas se směje) a posléze jsem zakotvil v divadle, myslím, že právě proto, že jsem stydlivý, že se rád skrývám za postavy a sám tam nejsem. Kdežto například poezii píše autor sám za sebe.
Jak vznikalo filmové obsazení?
Už hru, která byla psána asi před čtyřmi lety, jsem psal s myšlenkou na některé herce. Potom v divadle jsem ovšem své představy nemohl uplatnit, každé divadlo má svůj soubor, své herce. Film umožňuje obsadit koho chcete, samozřejmě pokud on sám chce a má čas. Nechtěl jsem stejné herce, kteří to hráli v divadle i z toho důvodu, že hru hráli pětasedmdesátkrát a mají zafixovaný jakýsi způsob interpretace. Nechtěl jsem, aby to mechanicky přenášeli z divadla do filmu. Také jsem se chtěl vrátit ke své prapůvodní představě obsazení. V této souvislosti musím říct ještě jednu věc, totiž že jsem hercům velmi vděčný a obdivuji je, že z textu v jejich podání vystupují akcenty, významy a souvislosti ani mnou původně nezamýšlené a jinými inscenátory ignorované. Za časté to vede k tomu, že se musím velmi smát. Pevně věřím, že nebudu jediný člověk na světě, který se bude tomuto filmu smát.
Dá se několika slovy popsat, jaký to bude film?
Snažíme se úplně všechno o tom filmu neříct, protože by pak na něj nikdo nepřišel, pokud by bylo všechno známo předem. Máme svou jasnou vizi, máme svou představu, která je naznačena ve scénáři. Jakýmsi způsobem by ten film mohl být řekněme neobvyklý.
Říkáte, že máte jasnou vizi. Kolik prostoru necháváte hercům pro jejich vklad?
Samozřejmě vítám jakékoli nápady herců, jsou to lidé kreativní a nápadů mají velké množství. Ale nemohu všechny přijmout, protože cítím, že něco je pro estetiku tohoto filmu přijatelné a něco už ji překračuje. Stává se, že někdy herecké nápady nepřijmu, trošku mě to mrzí, trochu se stydím, mám tendenci se hercům omlouvat a vysvětlovat proč... Ale více méně si nakonec stojím za svým. Nakonec se vše bude rozhodovat při střihu, kde se jasně řekne, co ve filmu zůstane a co ne.
Více o Odcházení se dočtete ve čtvrtečním Reflexu.
Foto: Stanislav Krupař
