Vetřelce si střelím sám

Interpretovat se to dá dvěma možnými způsoby. Jednak to znamená, že hudební průmysl je definitivně pod hladinou a prodávat hudbu je stejně zajímavé a výnosné, jako provozovat například drátenictví. Těžko se přitom můžete vymlouvat pouze na pirátství – s ním se potýkají i oba další zmíněné segmenty. A nedopadají zdaleka tak dramaticky. Pak je tu ale ještě jedna, zajímavější interpretace téhle zprávy. Totiž že hraní počítačových her se v Česku stává regulérní alternativou pro trávení volného času. Tedy něco, čemu se věnuje i někdo jiný, než jen patnáctileté citově deprivované děti, které rodiče málo berou do lesa a které nejspíš za pár let postřílí své spolužáky a učitele.

Mimochodem, přesně tyhle věci, které dnes média ráda připisují účinkům počítačových her, přičítala ještě před dvaceti lety rockové hudbě. Vzpomínáte – stačilo pustit desku Judas Priest pozadu a děti už se sápaly po tátově brokovnici. Dnes prý tyhle nápady dostávají při hraní Grand Theft Auto.

Ale zpět k číslům – ukazuje se, že v Čechách dorostla první generace dětí, které počítačové hry berou jako zcela běžnou součást zábavního průmyslu a neopouští je ani v dospělosti. Provázání s dalšími platformami (například právě s filmem nebo hudbou) pak dává hernímu průmyslu zásadní výhodu. Je lepší zabíjet Vetřelce sám, než se s pusou plnou popcornu koukat, jak je zabíjí někdo jiný. A některé skladby prostě znějí daleko lépe, když za jejich zvuku jedete zásadní závod na své herní konzoli, než když si je do sluchátek pouštíte při ranním sprintu na tramvaj. Díky tomu přibývá ve světě hudebních skupin, kterým některá jejich skladba použitá v počítačové hře zachránila kariéru a filmových studií, kterým prodej práv na hry zachránil rozpočet jejich filmu. A postupně ubývá zpráv o teenagerech dementnějících pod vlivem počítačových her.

A pokud v České republice vydělávají víc herní firmy, než hudební vydavatelství, neznamená to tedy nic jiného, než že jdeme s dobou.