Je zřejmě nejčtenějším a nejprodávanějším současným českým básníkem – jeho zatím posledního výboru Básně čtenáři skoupili přes osm tisíc výtisků, na jeho populárních autorských čteních se to hemží mladými nezávislými krasavicemi a dokonce se stal náplní čítanek… Proslulý introvert, dekadent a ironik J. H. KRCHOVSKÝ promluví ke čtenářům Reflexu č. 18 (vychází 6. května) o literatuře, o zhoubném vlivu malého Bobše a o tvorbě bohužel dosud nevydané Honzíkovy incesty, o záchodové štětce s obličejem Jiřího Paroubka a jiných věcech politických, o depresi a o smrti. Jak jinak, když právě „oslavil“ ty padesátiny…
Zde ochutnávka z rozhovoru v textové i audio formě a drobná ukázka z básníkovy tvorby…
Vy můžete pít? Myslela jsem, že s vaší diagnózou berete antidepresiva. Vaše babička měla „papíry na hlavu“ od čtyřiceti, vy už od sedmnácti…
Já žádné pomůcky nechci! Organismus ví, co dělá, a nemá cenu odstraňovat důsledky endogenní deprese nebo psychózy, když příčiny jsou neodstranitelné. To bych se musel odstranit já sám jakožto příčina, což zatím nehodlám, i když na tom vlastně pracuju. Navíc se bojím ztráty kontroly a nevědomí, proto mívám i problémy se spaním a proto se neožírám. Když mě v Kateřinkách „léčili“ inzulínovými šoky, sestřičky šly krafat na sesternu a já se, nekontrolován, propadal do kómatu, štěkal jsem a vyl jsem… Nepředstavitelné stavy.
Čím to, že má tolik českých literátů psychiatrickou diagnózu? Kahuda, Topol, Jirous, vy…
Každá trochu citlivější duše musí zákonitě, zejména v dospívání, dojít k bolestné konfrontaci svých představ o životě s realitou, do níž člověku jest se začlenit. Vize poetů, do jistého věku bezelstných duší, bývají naivní, a ta deziluze je tak mohutná, že nutně musí zanechat stopy. Básníci jsou vesměs pro praktický život nepříliš použitelní; tvoří cosi, o co nikdo nestojí – dnes zcela anachronickou poezii. Teď jsem po obědě u rodičů náhodou zhlídl záznam Jiráskova pohřbu a připomněl si, že kdysi literáti bývali bardy. Dnes už žádnému poetovi masová popularita nehrozí. V celku po zásluze na ně sere pes.
UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ
sám sebe hrát, – že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád
Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád
(Chci ještě chvíli)
Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho...
nicméně počkáme, kdo koho vykostí
já versus nový den... Schválně, kdo s koho
(Poslední list)
Jdu s vlčí mlhou po sídlišti
a s celkem slušnou erekcí
rvu šaty z dívek, které chci
jen nechápu, proč tolik piští
Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?
vždyť horký líh mi zahřál dech!
snad nezdá se jí, že můj rubáš
je rozstřižený na zádech
(Zamilovaný dement)
