nahoru

Záblesky přítomnosti Violy Fischerové

Jiří Holub3. června 2004 • 14:50
Viola Fischerová
Viola Fischerová
• foto: 
Archív

"Den ze dne čekáme / kde si nás naťukne / jak komu zasadí / to hadí dědictví // Ozářená a cizí / už se nechceš víc plazit / od naděje k nadějkám / jenom tělo // Za zády se ti vrší / sladká a trpká kdysi / žité s nežitým // Loď burlaků / na laně v písku // A láska už není / to jediné oč jde"

Očekávání smrti, náhle a neodbytně se vynořující vzpomínky a jasné vědomí přítomnosti představují souřadnice, jimiž je vymezeno dějiště poslední básnické sbírky Violy Fischerové, příznačně nazvané Nyní (Petrov, 2004). Jejím hlavním aktérem a tématem je totiž čas. Čas však nikoli vnímaný myticky jako pravidelný koloběh života nebo historicky jako soubor významných událostí určitého společenství, nýbrž čas individuální, čas jedinečně prožívaného přítomného okamžiku, čas jednotlivce, který v sobě nese celou svoji minulost a chová naději ve své pokračování.

Foto

Jde tedy o něco, o čem sice každý z nás ví, že tu stále je, ale jehož existenci si plně uvědomujeme a prožíváme zřídkakdy. Jako bychom se nacházeli v temné komoře, jejíž neproniknutelnou tmu jen občas, krátce a zpravidla nezávisle na naší vůli rozžehne prudký výboj světla poznání a osvítí náš minulý, současný a budoucí život. Z pětapadesáti takovýchto záblesků se skládá i sbírka Nyní. Střepy vzpomínek na tragicky zemřelého prvního manžela Pavla Buksu, na otce a matku, na přátele. Úlomky obrazů z autorčina dětství, dospívání a dospělosti. Kusy prožitků ze spisovatelčiny současnosti. Zlomky zaslechnutých vět, které uvízly kdesi v nevědomí a pak v nejneočekávanější chvíli se neodvolatelně vynořily. Je nasnadě, že slovní znehybnění takovýchto prudce osvícených střepů, úlomků a výseků reality musí být svou podstatou fragmentární, zkratkovité, co nejhutnější a nejoproštěnější.
A ve svém celku také deníkové. Viola Fischerová, která svou první sbírku Zádušní básně za Pavla Buksu vydala až ve svých osmapadesáti letech roku 1993, ale jež byla literárně činná už v letech padesátých, nezapře svoji svázanost s poetikami, které razili příslušníci Skupiny 42, jako byli Jiří Kolář, Ivan Blatný nebo Josef Hiršal. Svoje hledání přítomného času však Viola Fischerová vedle prostředků, které přejala od starších kolegů, tedy fragmentárnosti, všedního jazyka, civilních témat a deníkovosti, obohacuje o meditativní tón a ženský pohled. V současné české básnické produkci je to výjimečný hlas, a můžeme se tedy jen těšit na další poetické záblesky z autorčiny cesty do hlubin dosud neprožitého.

Jiří Holub

+ dárek navíc
K předplatnému dárek navíc

Kurzy měn
25,810
22,210
29,450
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější