Mám v sobě pořád cizince | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mám v sobě pořád cizince

PETR VOLF11. března 2009 • 14:50
Mám v sobě pořád cizince

Rozhovor s OSOBNOSTÍ XX výtvarného umění Jiřím Davidem

reklama

JIŘÍ DAVID (52) získal nejvíc hlasů v první kategorii naší ankety odborníků – pomyslné AKADEMIE XX – o OSOBNOST XX. Ve druhé části, v níž se hodnotilo dílo či umělecký počin, se umístil hned za Janem Kaplickým a jeho blobem, když získal celkem devět bodů: za Záři nad Rudolfinem (5), za Srdce nad Pražským hradem (2) a za výstavu Skryté podoby. Zastihl jsem ho pár hodin před zahájením Předběžné retrospektivy v Městské knihovně v Praze, dosud jeho největší výstavy.


Čekal jste to?
To, že jsem uspěl, je pro mě velké překvapení. Nečekal jsem to, i když to zní asi stejně nevěrohodně jako kecy při předávání Českých lvů. Navíc vím, že každá anketa je vždycky tak trochu pofiderní, protože nikdy nemůže být objektivní, ale stejně to je příjemné. Především proto, že se jí účastnila spousta lidí z oboru. Člověk si často říká, jestli to, co dělá, má vůbec smysl, jestli by to neměl všechno spálit, vyhodit, a když jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál, tak mě neskromně napadlo, že to, co dělám, možná opravdu někdo reflektuje a vnímá jako něco, co není zbytečné, aspoň pro tento den.
Česká výtvarná scéna není úplně vyhraněná, ne vždy byli oslovení schopni uvést jediné jméno jako rozhodující osobnost. Vy jste jmenoval Kokoliu, Stratila, Skrepla, Kovandu – a také sebe ...
Skutečně si myslím, že tomu tak je. Za těmito jmény si stojím, jsem si jimi jist – i tím, že mezi ně patřím. Všichni jsme nejenom tvořili, ale také vyučovali. Prošla nám mezi prsty již celá generace umělců. Jistě, byli a jsou i jiní pedagogové, ale kupodivu právě my jsme vychovali umělce, kteří dnes začínají něco znamenat, nebo už dokonce mají svou pozici. Když se mě zeptáte za deset let, budu si myslet totéž.
Víte, že býváte srovnáván s Milanem Knížákem, protože máte podobnou chuť ovlivňovat okolí?
Slyšel jsem o tom mockrát a vždycky na to říkám, že ambice má dvě polohy. Já mám ambici prosadit se, ale skrze vlastní práci. Takže na základě svých ambicí nelikviduju kolem sebe ostatní umělce. Ambice Milana Knížáka postupně přerostly z uměleckých až do politických a z pozice mocenských funkcí deformuje české umění v jeho základech. Nevím, co ho k tomu vede, a vlastně mě to za něj mrzí.

Vydobyl jste si pozici jakéhosi arbitra české výtvarné scény. Jste nejvíc slyšet, píšete do novin, jste zván nejčastěji do televizních diskusí jako člověk, „který to všem vysvětlí“.
To zase souvisí s tím, že spousta umělců nechce nic říkat veřejně. Mají pocit, že se to nesluší, že to tak nemá být. Podle mě je to omyl, umělci mají kromě svého díla prezentovat ve veřejném prostoru i svoje názory, jinak nás ta pragmatická, cynická technokracie vymaže ze společnosti! Jde o to, nemít strach, lidi se často bojí, že když se ozvou, nevyplatí se jim to, protože jim to někdo spočítá. Nechtějí kritizovat Národní galerii a jiné státní instituce, protože se obávají, že od nich nic nekoupí nebo jim neudělají výstavu. Ale to je mi jedno. Nemohl bych pokrytecky držet hubu, čímž nechci nikoho soudit.

Jste známý tím, že když vstoupíte jako pedagog do nějaké instituce, jako třeba na Akademii výtvarných umění nebo na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, tak do ní přinášíte – eufemisticky řečeno – určitý rozruch a neklid. Váš příchod je dopředu očekáván s tím, že s vámi určitě přijdou nějaké potíže.
Samozřejmě se to ke mně doneslo. Ale ono to pramení z jednoduché věci. Spousta lidí, kteří pracují v institucích, po letech zbytní, zkostnatí, a když tam přijde někdo, kdo jim to řekne do očí, tak to berou jako újmu, hned se cítí ohroženi, protože chtějí mít svůj klid. Školy k takovému klidu svádějí. Jakmile jim naruším stereotyp, naštvou se. Každého to asi naštve. Zažil jsem to na Akademii i Umprumce. Pravdou je, že dva tři lidi mohou změnit zaběhlý stav institucí v pozitivním i negativním smyslu. Vždycky jsem se snažil, abych to měnil k lepšímu, ale ostatní si to nemusí myslet.

Zdá se mi, že máte v sobě neochvějnou víru, že když něco prosazujete, jste vždycky na té správné straně. Jako byste měl nějaký mesiášský komplex, nebo co ...?
Já už to taky hodně koriguju. Nejsem a nikdy jsem nebyl žádný mesiáš a ani jsem se do něj nestylizoval. Ale když podvědomě cítím, že je někdo hajzl, mám silnou potřebu to říct veřejně, do očí, s určitou energií, kterou v sobě geneticky mám. Potom to může působit nepříčetně. Tady, v České republice, mi lidi připadají strašně bez energie, bez motivace, a když ji mají, používají ji podivným, často pouze momentálně účelovým směrem ... Nevím, co je dobře a co je špatně, ale snažím se věci poctivě chápat, často intuitivně, a svoje postoje dávám studentům a lidem ve svém okolí najevo. Jsem přesvědčen, že se chovám slušně, jak jsem byl k tomu kdysi vychován rodiči.

Co si slibujete od své retrospektivy v Městské knihovně?
Roky slýchám, že jsem příliš trendový, eklektický umělec, věřím, že tahle výstava ukáže, že tomu tak není a nebylo. Včera tu byl například sběratel a galerista z brněnské Wannieck Gallery Richard Adam a byl přesvědčen ve svém nadšení, že až tuhle výstavu uvidí, tak spousta lidí na mě změní názor.
Mně výstava potvrdila, že jste ze všeho nejvíc malíř.
To je v pořádku, že si to myslíte, asi si mě potřebujete nějak zaškatulkovat. Podle mě jsem vizuální umělec.
Proč jste si tak oblíbil termín vizuální umění, vizuální umělec? Vadí vám, že výtvarné umění nutně znamená cosi „vytvářet“?
Ne. Mně to asociuje základní školu a výtvarnou výchovu, také přílišný důraz na řemeslnou dovednost. Přívlastek vizuální používám proto, že to, co dělám, ve výsledku dává jasný vizuální kód s obsahovým přesahem.
Za malíře vás pokládám, protože se malbou zabýváte nejsoustředěněji i nejsoustavněji.
To je pravda. Ale zároveň je nutno dodat, že věci, které mohou vypadat v kontextu mé práce jako okrajové – instalace, videa, fotografie nebo objekty –, vlastně vytvářejí podstatné polemické prostředí pro další obrazy. Kdybych jenom maloval, tak by hrozilo, že bych začal sám sebe vykrádat, a navíc by to byla strašlivá nuda. Nevím? Říká se tomu sice, že „malíř našel svůj rukopis“, ale mně to připadá jako rutina či snadnější kupní pole pro komodity. Je jenom málo jedinců, kteří to vydrží a jejich obrazy jsou pořád jakoby obrazy světa, v němž vznikají.

Jak dlouho jste svoji retrospektivu připravoval?
Už jsou to tři roky, když jsem s ní začal. Pro mě bylo důležité si vybrat člověka, který kurátor bude spolu se mnou výstavu stavět. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem spolupracoval s manžely Ševčíkovými, potom s Martinem Dostálem ... Marka Pokorného jsem si nakonec vybral i proto, že může mít na moji práci ostrý, ale soustředěně přísný, přesto distanční pohled. Když dělám výstavu, tak nehledám pomoc kamaráda, který udělá, co chci, ale potřebuju člověka schopného oponovat. Došlo mezi námi k určitým střetům, ale nakonec jsme to snad vybalancovali a představili věci, jež nebyly ještě příliš vystavovány.

Ve které české instituci jsou vaše díla nejvíc zastoupena?
Nejvíc obrazů má lounská galerie, která ode mě víc nakupovala na začátku devadesátých let. Jiné galerie a muzea je mají jenom minimálně, většinou jednu nebo dvě věci. NG vlastní tři obrazy, které nakoupila ještě před nástupem Knížáka do funkce, když tam byl Jiří Ševčík. Potom už ode mě nic. nekoupila. Drtivá většina obrazů na výstavě pochází ze soukromých sbírek. Zjistil jsem, že moje obrazy má více než sto sběratelů.


Proč se jmenuje Předběžná retrospektiva?
Protože kdyby to byla skutečná retrospektiva, tak bychom potřebovali ještě jedno podlaží knihovny, a to bychom ještě museli pečlivě vybírat, aby mohly být v každém sále zastoupeny asi čtyři věci z každé periody, jež jsou různě veliké – zahrnují od dvanácti do šedesáti obrazů. Přesto je tu asi okolo tří stovek věcí. Když stavím svou samostatnou výstavu, tak se snažím vytvářet v daném prostoru organismus, který má autonomní žaludek, srdce, střeva, mozek, ale i nehty, vlasy, lupy. Při samostatné výstavě chci dosáhnout toho, že divák bude jakoby procházet nějakým celistvým tělem.

Z jakých pohnutek jste jednu sochu pojmenoval Artmasturbation?
Protože umění je často vlastně jakousi masturbací umělce, který si jeho prostřednictvím dělá dobře.

To zní dost zoufale ...
Proto se také ten muž se čtyřma rukama jedním párem rukou vzdává, zbylým se drží penisu.

Jste to vy?
Jsem. Každý ve skrytu duše doufá, že tomu tak není, ale stejně jde hlavně o umělcovo sebeukojení.

Všiml jsem si, že žádný jiný umělec se tak často nezobrazuje nahý jako vy. Je to jen důkaz vašeho narcismu, nebo to má nějakou hlubší souvislost?
Beru to jako zkoušku sebe samého: jestli se na sebe vydržím dívat očima druhých. Jdu v tom až na dřeň. Je to strašně těžké. Dělám to, abych nezpychl. Moje tělo, které není dokonalé, mi to ani neumožní. Avšak poctivě ho zkoumám, ale zase ne tak často, jak to asi z dálky vypadá.¨

Když jsme u toho zkoumání: zkusil jste experimentálně nějakou drogu?
Nejtvrdší droga, kterou jsem měl, byl hašiš. Jinak nic, co by stálo za zmínku. Drogy mě zas tolik nezajímají, protože si myslím, že tou nejtvrdší drogou je prostě střízlivost. Tu málokdo utáhne, ale když ji okusíte, tak zjistíte, že je nejvíce návyková. Když maluju, pouštím si ke své střízlivosti hudbu. Loni jsem namaloval sérii až devítimetrových obrazů, při nichž jsem poslouchal jenom Šostakovičovy symfonie, všechny, co složil, a byl to fantastický zážitek. To byla droga, jež mnou úplně prosákla a pomáhala mi komunikovat s obrazy, které jsem dělal na plátna položená na zemi. Šlapal jsem po nich, chodil, vůbec jsem se s nimi nemazlil, byla to naprostá svoboda i proto, že mi bylo jasné, že je vzhledem k jejich velikosti nikdo nemůže koupit.

Pořád se cítíte jako „svůj vlastní cizinec“, jak je na vašem webu, nebo to byla jen přechodná – dobře znějící – póza?
Zní to možná pozérsky, ale dodneška to myslím vážně a polemizuju s cizincem, jehož mám v sobě, jestli ty věci mají smysl, nebo ne. Cizinec je ponoukač a zároveň pochybovač, jemuž často nerozumím a říkám si: proč se do mě vůbec naváží?! Často se prolne do obrazu a mluvím s ním.

Povídáte si s obrazy?
Jistě, někdy jim i hrubě nadávám. To když cítím, že nade mnou vyhrávají, ale pokaždé je chci „dostat“. A jak je „udolám“, tak vím, že obraz zůstává otevřený, ale už se na něm dál nesmí pracovat. To je chvíle, kdy vím, že mám přestat.

Prohráváte také někdy v tom souboji?
Samozřejmě. Možná jsem častěji poražený než vítěz. Ne, to byl žert.

Vystavujete jen vítězné věci?
Ne vždy. Cizinec mi to nedovolí.


JIŘÍ DAVID se narodil 28. 8. 1956 v Rumburku. V letech 1982 až 1987 studoval na AVU v Praze, v letech 1987 až 1991 byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V období 1995–2002 vedl ateliér vizuální komunikace na AVU a od roku 2004 je vedoucím ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP Praha. Jeho dílo je zastoupeno v těchto veřejných českých sbírkách: NG, Galerie hl. města Prahy, Alšova galerie Hluboká nad Vltavou, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Moravská galerie Brno, Oblastní galerie v Liberci, Muzeum umění Olomouc. Zahraničí: Museum 20th Century, Vídeň; The Art Instituce of Chicago, USA; Ludwig Museum, Budapešť, Jack Tilton Gallery, New York. Nyní má v Městské knihovně v Praze Předběžnou retrospektivu, která bude v létě opakována v Moravské galerii Brno.



Klíčová slova:



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama