Akademie XX<br/>– výtvarné umění | Reflex.cz
reklama
nahoru

Akademie XX<br/>– výtvarné umění

PETR VOLF11. března 2009 • 14:32
Akademie XX<br/>– výtvarné umění

Ve druhém speciálu Reflexu o OSOBNOST XX hlasovalo na devět desítek odborníků

reklama




Devět desítek osobností oboru, čeští výtvarníci a teoretici, odpovídalo na dvě otázky:
1. KDO A PROČ JE PODLE VÁS OSOBNOST, KTERÁ NEJVÝRAZNĚJI V OBDOBÍ OD LISTOPADU 1989 DO SOUČASNOSTI OVLIVNILA ČESKÉ VÝTVARNÉ UMĚNÍ?
a
2. JAKÉ DÍLO (NEBO UMĚLECKÝ POČIN) VÁS U NÁS V UPLYNULÝCH DVACETI LETECH NEJVÍCE OSLOVILO?


Z jejich odpovědí vyplynula následující pořadí:


OSOBNOST XX VÝTVARNÉHO UMĚNÍ


1. JIŘÍ DAVID (11x)
čtěte aktuální rozhovor Petra Volfa
MÁM V SOBĚ POŘÁD CIZINCE

2. ADRIENA ŠIMOTOVÁ (9)
odkaz na rozhovor PRVNÍ DÁMA (Reflex 12/2008)

3. JIŘÍ KOVANDA (8) odkaz na heslo v databázi současného umění ARTLIST

4.–5. FRANTIŠEK SKÁLA (7) odkaz na heslo
v databázi současného umění ARTLIST


4.–5. VLADIMÍR SKREPL (7) odkaz na heslo
v databázi současného umění ARTLIST


6. KAREL MALICH (6) odkaz na heslo v Galerii Online

7.–8. PETR NEDOMA (5)
ředitel pražské galerie Rudolfinum
rozhovor Radiožurnálu z roku 2005 ZDE

7.–8. JANA a JIŘÍ ŠEVČÍKOVI (5)
pedagogové Akademie výtvarných umění (AVU)
v Praze a kurátoři ceněných výstav a instalací

9.–10. JAN KAPLICKÝ, architekt a designér (4) medailon z pera Petra Volfa NENAHRADITELNÝ KAPLICKÝ (Reflex 04/2009)


9.–10. DAVID ČERNÝ (4)
článek Petra Volfa JAK PRODAT SVŮJ TALENT (Reflex 04/2009)














NEGATIVNÍ OSOBNOST: MILAN KNÍŽÁK (–5) čtěte ČERNÉHO PETRA DOSTAL KNÍŽÁK ve speciální příloze OSOBNOST XX (vyšlo v Reflexu 5. 3. 2009, na internetu 12. 3.)















VÝTVARNÉ DÍLO / VÝTVARNÝ POČIN XX

1. „CHOBOTNICE“, návrh na stavbu Národní knihovny (11)
Jan Kaplický a Future Systems, 2007

2. ZÁŘE aneb Trnová koruna na "hlavě" Rudolfina (5)
Jiří David, 2001

3.–4. SKÁLA NA BIENÁLE V BENÁTKÁCH (4)
František Skála, 1993

3.–4. RŮŽOVÝ TANK (4)
David Černý, 1991













OSOBNOST A DÍLO XX VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
– POŘADÍ DANÉ SOUČTEM V OBOU KATEGORIÍCH
*(oceněna mohla být a také byla různá díla od jednoho umělce)

1. JIŘÍ DAVID 20 (11+9)
odkaz na heslo v databázi současného umění ARTLIST

2. JAN KAPLICKÝ 15 (4+11) odkaz na heslo Wikipedie

3. FRANTIŠEK SKÁLA 14 (7+7)
odkaz na heslo v databázi současného umění ARTLIST

4. ADRIENA ŠIMOTOVÁ 11 (9+2) odkaz na heslo Wikipedie

5.–6. JIŘÍ KOVANDA 9 (8+1)
na jednu z výstav roku 2008 jsme vás zvali v EXu

5.–6. DAVID ČERNÝ 9 (4+5) odkaz na oficiální stránky umělce

7.–9. KAREL MALICH 8 (6+2)
odkaz na životopis v grafické galerii Art Bohemia

7.–9. VLADIMÍR SKREPL 8 (7+1)
odkaz na osobní stránku v KARLÍN STUDIOS

7.–9. KRIŠTOF KINTERA 8 (2+6)
odkaz na oficiální stránky umělce

10. FEDERICO DÍAZ 6 (2+4)
připomeňte si rozhovor Petra Volfa FEDERICO DÍAZ (Reflex 47/1999)
či loňský ART-DETEKTOR (Reflex, 1. 10. 2008)















...A JAK KDO KONKRÉTNĚ ODPOVÍDAL NA OBĚ OTÁZKY?
REFLEX
1. KDO A PROČ JE PODLE VÁS OSOBNOST, KTERÁ NEJVÝRAZNĚJI V OBDOBÍ OD LISTOPADU 1989 DO SOUČASNOSTI OVLIVNILA ČESKÉ VÝTVARNÉ UMĚNÍ?
a
2. JAKÉ DÍLO (NEBO UMĚLECKÝ POČIN) VÁS U NÁS V UPLYNULÝCH DVACETI LETECH NEJVÍCE OSLOVILO?



JAN ADAM, SKLÁŘSKÝ VÝTVARNÍK
1. Jsou to Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Jakoby načasovaně po roce 1989 přišli s neuvěřitelně vyzrálým dílem, které nadchlo svět.
2. Jan Kaplický s knihovnou. Považuji knihovnu za umělecké dílo, to byl „ten moment“, který rozvířil vlny nadšení a odporu. Architektům postavil profesní život naruby — architektura nemusí být jenom slušně komponovaná, bez emocí.


RICHARD ADAM, GALERISTA
1. I když se omezím pouze na malířství, není podle mého názoru možné takovou osobnost jednoznačně určit. Když uvedu například Jana Mertu, Jiřího Kovandu, Vladimíra Skrepla nebo třeba Jiřího Černického, může kdokoli namítnout, že nemenší význam má Adriena Šimotová, Vladimír Kokolia, Jiří David, případně někdo jiný. Výtvarné umění není naštěstí sport.
2. Domnívám se, že za takové dílo je možné označit Kaplického knihovnu. V podstatě poprvé za uplynulých dvacet let byla pro Prahu vyprojektovaná realizace, která snese kritéria z mezinárodního kontextu. Mimo architekturu by bylo jako zcela zásadní dílo možné uvést třeba Davidovu Trnovou korunu na Rudolfinu nebo Černého Růžový tank.

VOJTĚCH ADAMEC, SOCHAŘ A MALÍŘ
1. Osobnost a osobní jsou dost blízké, a proto myslím, že objektivní bude postava malíře Jiřího Sozanského a úplně osobně malířská intuice Václava Bendy.
2. Je zvláštní, že to bylo něco z nedávné doby, a to výstava „Bytosti odjinud“. Tato výstava autorů z různých, většinou „ideologických“ důvodů odvržených zde nebyla od roku 1938 a dost podstatně mění pohled na výrazovou šíři.

KAROLINA BAYEROVÁ, GALERISTKA
1. Richard Adam. Svou sbírku současné české malby vytvořil způsobem nejúctyhodnějším – láskou k malbě a přátelstvím k malířům. Ucelenost jeho sbírky je mimořádná nejen výběrem umělců, ale i množstvím a kvalitou děl v ní zastoupených. Z historického hlediska nebude tak důležité, že vše vytvářel v časech novodobého českého grunderství, ale my současníci jsme se poprvé setkali s mecenášem umění v té nejlepší možné podobě.
2. Centrum současného umění DOX je uměleckým počinem Leoše Války, kdy lze beze slov jen smeknout. O společnosti se dočteme, že „účelem založení není podnikání, ale podpora rozvoje moderního výtvarného umění“. To v době, kdy státem podporované kulturní instituce nerušeně spí svůj kamenný spánek, nepotřebuje další komentář.


PAVEL BENEŠ, GRAFIK
1. Pozitivně Václav Havel. Není tu a nebyl nikdo, koho by bylo lze si více vážit co spontánního hosta na vernisážích a výstavách, nikdo, o jehož nevyřčenou kritiku či pochvalu by bylo lze více usilovat, a nikdo, před kým by byl důvod dobrovolně smeknout a uklonit se mu. Negativně Milan Knížák, který svou neomaleností a bezbřehou pýchou ponížil výtvarné umění na úroveň zlomyslné šaškárny.
2. Kdyby mě mělo oslovit jedno umělecké dílo natolik, že by bylo lze je považovat za nejzásadnější, bylo by to se mnou špatné. Jedno není. Ale všechna, která jsem viděl, zažil či slyšel, mne oslovila natolik, že jsem na umění dosud nezanevřel a stále mám potřebu se mu věnovat.

BARBARA BENISH, MALÍŘKA
1. Ivan Kafka, protože je nejenom „český umělec“, ale i umělec mezinárodní a světový. Má humor, ale jeho práce „přesto hovoří o nejdůležitějších“ lidských záležitostech. Je nezávislý na světě galerií a muzeí. Bere svou práci vážně, sám sebe pak s humorem sobě tak vlastním. Byl aktivní v „undergroundu“ před rokem 1989 a je pořád stejně aktivní i dnes. Má respekt jak v Evropě, tak i v Americe, a to dokonce bez skandálů, jelikož je jeho práce neustále nabita trvanlivými myšlenkami. Dana Recmanová, která vede Galerii Školská — jednu z mála galerií v Praze, jež má nejen mezinárodní program, ale také důležitý program zahrnující avantgardní film, výtvarné umění, fotografii, alternativní hudbu ... Je to nekomerční galerie, což znamená, že musí fungovat jen na bázi grantů a privátní pomoci. Tímto způsobem je však nezávislá na prodeji a trhu, a může tak uskutečňovat (a uskutečňuje) svůj ucelený program. Miloš Vojtěchovský, kurátor a teoretik, jenž v 90. letech připravil několik desítek mezinárodních výstav, koncertů a akcí v klášteře Plasy. Jako teoretik neustále publikuje o dějinách umění mimo hlavní proud. Jeho myšlenky a nápady nejsou jen z oblasti uměni, ale také z oblastí vědy, psychoanalýzy, alternativní hudby i jiných oborů, a získávají tím pro umění onen nutný a osvěžující přesah.
2. „Lesní koberec pro náhodného houbaře“ od Ivana Kafky, instalace ve Stromovce, která začala v roce 1986 a každoročně pokračovala v období 1993—1999. Barevné listí z podzimních lesů bylo naaranžováno do různých geometrických tvarů jako echo a ve hře s modernismem a minimalismem. Jako obraz a krása je tato instalace stejně radikální jako známý obraz „Les“ Gustava Klimta před sto lety.


FILOMENA BORECKÁ,
MULTIMEDIÁLNÍ UMĚLKYNĚ

1. Vladimír Kokolia. Jeho hledání a nacházení jsou přesvědčivé.
2. Velmi mne zaujala plastika PUPEK SVěta zesnulé sochařky Evy Kmentové na její samostatné výstavě v Mánesu na vánoce 2006, pak mi přijde velmi vtipný světelný Miracle od Krištofa Kintery a silný byl i Bestiář Renáty Drábkové v olomoucké Galerii Caesar.

ERIKA BORNOVÁ, SOCHAŘKA
1. Pro mě je výraznou osobností umělkyně Adriena Šimotová, a to nejen za posledních dvacet let. Po roce 1989 ale její práce mohla být víc vidět. Jako jedna z prvních žen-umělkyň v šedesátých letech to asi neměla úplně jednoduché, ale každá její další výstava je něčím nová a zajímavá.
2. Oslovují mě díla dvou mladších umělců, jejichž práce a projekty mi připadají chytré a vtipné. Jsou to Lenka Klodová a Krištof Kintera.

ONDŘEJ BRODY, UMĚLEC
1. Bezpochyby nejvlivnější osobností uplynulých dvaceti let je Milan Knížák. České výtvarné umění však neovlivnil z pozice umělce, ale spíše jako politik.

VERONIKA BROMOVÁ, VÝTVARNÁ UMĚLKYNĚ
1. Musím jmenovat Milana Knížáka, jenž byl revolučními studenty umístěn do pozice rektora AVU a který v první porevoluční dekádě skrze řízení této umělecké vzdělávací instituce, skrze pedagogy ateliérů a teoretiky, jež do školy vybral, ovlivňoval další nastavení české výtvarné scény. Jeho tehdejší působení bylo pozitivní, což se nedá říci o jeho dalším působení na postu ředitele Národní galerie, kdy celou scénu spíše blokuje.
2. Musím jmenovat Davida Černého, který byl se svými vtipnými politicky zaměřenými realizacemi ve veřejném prostoru, vždy v pravý čas na pravém místě. Z českých výstav Orbis Fictus 1994, akce tehdejšího Sorosova centra, jedna z mála podařených pokusů o novomediálně zaměřenou výstavu. Z poslední doby skupina Ztohoven s atomovým výbuchem v podivném TV pořadu.


PAVEL BRUNCLÍK, KURÁTOR
1. Váhám, mohu-li, mezi Václavem Boštíkem a Adrienou Šimotovou. Uvádím jejich jména pro duchovní dimenzi jejich díla, jež je oběma alespoň do jisté míry společná, jakkoli je jejich tvorba samozřejmě v mnohém rozdílná.
2. Mohu-li z otázky trochu vybočit, pak možná tím, co bych v uvedené souvislosti jmenovat mohl, je vznik a rozvoj sítě galerijních institucí, která umožňuje výtvarnou komunikaci v míře před listopadem 1989 jen těžko představitelné …



MILAN CAIS, VIZUÁLNÍ UMĚLEC A HUDEBNÍK
1. Je mi jasné, že chcete jedno jméno, ale bohužel mám pocit, že tady jednu takovou osobnost nemáme. Pokud mám přesto někoho vybrat, volím Jiřího Davida pro jeho neposednost, excentričnost, dlouholetou pedagogickou činnost na AVU i UMPRUM, šíři záběru, šťouralství, ambice, neutuchající energii a vlastně i pro dílo samotné.
2. Hodně se mi tenkrát líbila výstava Františka Skály v Rudolfinu a taky mě baví celá ta kauza okolo atomového výbuchu v přímém přenosu — dílo samotné nevyjímaje. Teď zřejmě ani soudci nevědí, jak ztohoven. A pak samozřejmě Kaplického návrh knihovny.

MICHAL CIHLÁŘ, GRAFIK
1. Skupina Tvrdohlaví před svým rozpadem. Tenkrát to byl viditelný důkaz o smyslu umění, dnes už zase pochybuji …
2. Cesta pěšky Františka Skály z Prahy na benátské Bienále. Byla v tom romantika, práce, autentické gesto i velký nadhled.

TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ, MALÍŘ
1. Karel Malich. Jeho dílo prorostlo v posledních desetiletích do velké a chvějivé čistoty.
2. Neustále a velmi intenzívně mě v uplynulém dvacetiletí oslovuje zdánlivě bezbřehé řečiště fotek Bohdana Holomíčka, které má neokázale jasnou vnitřní logiku přímého pohledu rovného chlapa.

JIŘÍ ČERNICKÝ, VÝTVARNÝ UMĚLEC
1. Myslím, že hodně důležitý je Kovanda.
2. Nic tak mimořádného, co by vyčnívalo, nevidím.


VLASTA ČIHÁKOVÁ-NOSHIRO, TEORETIČKA
1. Pokud však chceme najít osobnost, jejíž vliv se jako červená nit vine celou minulostí uplynulých dvaceti let, sázím dosud na osobnost Václava Havla — ne proto, že by byl tak dobrým znalcem umění, ale protože jeho myšlení a konání zahrnují mocný mravní imperativ, tolik potřebný pro naše odolání frustracím, jež vznikají z vlivů negativních lidí. Jinými slovy, Václav Havel je prostě symbolem naší politické kultury.
2. Chronologicky vzato mě oslovilo silně nejprve přebarvení „tanku osvoboditelů“ na Smíchově od Davida Černého na růžovo, pak Trnová koruna nad Rudolfinem a Srdce nad Pražským hradem od Jiřího Davida, nejnověji tzv. ARTWALL na letenské zdi, jejíž díla se pro svůj výrazně kritický obsah dostala až do kolize s pražským magistrátem. Vyzdvihla bych i projekty začlenění současné architektury do památkového prostředí Prahy, nejprve ve formě Tančícího domu od Franka Gehryho a Vlada Miluniće, nejnověji blob Jana Kaplického na Letné. O projektu Národní knihovny na Letné si dokonce myslím, že pokud nebude realizovaný, tak se jeho autor stane neméně silnou legendou demokracie a symbolem politické kultury, jako je Václav Havel.

JIŘÍ DAVID, VIZUÁLNÍ UMĚLEC
1. Mám to takto a považuji je za rovnocenné, bez pořadí: Kokolia, Stratil, Skrepl, Kovanda, David (u všech jsem si naprosto jist)!!
2. První polovina devadesátých let, dvě výstavy manželů Ševčíkových: To, co zbývává (1993), Zkušební provoz (1994) a pak výstava 99CZ, kterou dělal Artlab.

VERONIKA DRAHOTOVÁ, MALÍŘKA
1. U mě se umělec a dílo shodují v jedné osobě: Jan J. Kotík. Jeho práce podle mne funguje ve dvou rovinách: jednak v čistě primární vizuální rovině srozumitelné a oslovující i běžného „laického“ diváka. Je konceptuální a politická v obecnějším nadčasovém měřítku, jakož i vizuálně apelující až krásná. K tomu všemu, a to už je jen tak mimo anketu, byl Jan opravdový altruista, skvělý člověk, prostě všechna nej. Je také autor díla: Ať žije velitel z roku 2003, výsledek kombinované techniky a zvuku.


RICHARD DRURY, HISTORIK UMĚNÍ
1. Vlivný umělec je podle mě ten, který si nečiní nárok na nic jiného než být svrchovaně sám sebou – bez jakékoliv zjevné nutnosti „zapůsobit“ na svoje okolí. Umělec, jenž má svůj svět a získává přirozený respekt paradoxně tím, že nechce nikoho ovlivňovat. Zářným exemplářem je právě František Skála.
2. V roce 1992 na mne ohromným dojmem působilo sympozium „Barok a dnešek“. V opuštěných a poničených sakrálních prostorách bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích se sešly skvělé české výkony (Sozanský, Bláha, Beránek, Nešleha, Pauzer, Janečka, Oriešek, Kulhánek, Zoubek, Pokorný, Špale) s hlasy ze zahraničí (Nitsch, Vedova, Uecker, Ona B., Pignon-Ernest, Dall’O). Pro mě jako člověka odkojeného holou kamennou „kostrou“ anglické gotiky bylo toto seznámení se zjizveným „masem“ české barokní plasticity nezapomenutelným vstupem do zdejší umělecké senzibility. Monumentální socha „Neznámo odkud“ Jiřího Beránka vznikla v rámci sympozia a zřejmě dodnes podněcuje diváky při svém němém boji o existenci před (staronovými) nájezdy rudých obrazoborců.

MARTIN DOSTÁL, KURÁTOR
1. V pozitivním smyslu Jiří David, v negativním (za posledních víc než deset let) Milan Knížák.
2. Skryté podoby Jiřího Davida.

ROMAN FRANTA, MALÍŘ
1. Vyzdvihl bych dlouhodobou kurátorskou činnost galerie Rudolfinum v čele s Petrem Nedomou, která přináší pohled na současnou top zahraniční scénu, neopomíjející prezentovat české umění. Nejde přitom o ovlivňování, ale o přehlídku způsobů uvažování v různých výtvarných médiích.
2. Je to obraz Linií z nezaměnitelné tvorby Zdeňka Sýkory, zakoupený a současně prezentovaný muzeem Centre Georges-Pompidou v Paříži. V těsné blízkosti by mohla následovat citlivě precizní malba Jana Merty a dále třeba existenciálně, terapeuticky experimentující tvorba Václava Stratila.

MARCEL FIŠER, KURÁTOR
1. Z osobností, jež patří cele do tohoto období, si mezi historiky umění nejvíce považuji Tomáše Pospiszyla, který v posledních letech přišel s několika skutečně objevnými texty, jež je radost číst. Z výtvarníků zanechal nejsilnější stopu asi Michal Pěchouček — už od doby, kdy studoval na Akademii, nemá slabší období.
2. Celá řada akcí od Rafanů, obrazy Josefa Bolfa, ale také některé sochy Maria Kotrby...


RADKA FREISLEBENOVÁ, GALERISTKA
1. Z bezprostřední blízkosti sleduji kromě dalších mně blízkých autorů tvorbu Michaela Rittsteina a neustále mě oslovuje a překvapuje svou invencí a vyzařující energií.

VERONIKA HOLCOVÁ, MALÍŘKA
Začalo to výstavou Jamese Turrella. Studentka prvního ročníku AVU jde do Belvedéru na výstavu. Intenzita a zvláštnost výstavy ji překvapily a uložily se do paměti. Stejně intenzívním zážitkem se stala o pár let později výstava v Nové síni, Gordon Matta-Clark. Obě měly stejného kurátora, který si v devadesátých letech založil svou první soukromou galerii v Praze. Do Mozartea se začalo chodit na světové výstavy proložené českou mladou scénou. Mark Wolinger, Sijah Armajani, nn-Sofi Siden ... Jasanský-Polák, Vincourová, Othová ... Galerie funguje dodnes. Od roku 2003 v Biskupském dvoře. Na to, aby tu galerista Jiří Švestka zůstal tak dlouho, musí mít býčí povahu. Něco o tom vím. Jeho ďábelská vytrvalost udržet světovou galerii v českém malém prostředí je úctyhodná

RADEK HORÁČEK, HISTORIK UMĚNÍ
1. Nejvýraznější, nejcennější a nejkrásnější vliv měla Adriena Šimotová, protože jako vyhraněný tvůrce s darem citlivě a důstojně vnímat partnera v dialogu je pro nás vzorem čehosi nenahraditelného, co umění skýtá, ale málokdo se tomu přiblíží.
2. Zcela osobně – musím uvést instalaci Dalibora Chatrného v Domě umění města Brna, kdy jeho konceptové prostorové úvahy rýsované na stěnách proměnily výstavní sály v jedno celistvé dílo. Bylo mi tam dobře a dodnes na to vzpomínám jako na nejlepší chvíle z těch pěti roků v Domě umění. Ale Anish Kapoor na benátském bienále v roce 1990 byl pro mě silnější. A víte, kdo pro nás Brňáky ten zájezd pomáhal tehdy organizovat? Dalibor Chatrný!

JAKUB HOŠEK, MALÍŘ
1. Vážím si lidí, kteří nějakým způsobem mají moc předdefinovat nějakou další vlnu. Mít schopnost svým přístupem inspirovat. Schopnost mít přirozený vliv a charisma. Důležitou roli hrají lidé, kteří umění podporují jakýmkoliv způsobem. Ukazuje se síla pedagogického dua Skrepl–Kovanda, dále Pěchoučka a sběratele Richarda Adama.
2. Třeba diplomka Jana Mančušky a bavily a baví mě věci od Jana J. Kotíka.


ANTONÍN CHRUDIMSKÝ, SBĚRATEL
1. Takovou osobností je Milan Knížák, nikoli svou tvorbou v uvedeném období, ale reorganizací výuky na AVU. Pod vedením nových pedagogů již vznikly dvě generace výtvarníků, kteří se dokáží vyjadřovat současnými formami a prostředky i ke společenským dějům. Bohužel ve funkci ředitele NG prosazuje své subjektivní názory na tvorbu dalších výtvarníků, čímž pro mě ztrácí kredit. Myslím, že ředitelé státních institucí stejně jako ústavní činitelé by měli mít časově stanovené období (maximálně na pět let), po jehož uplynutí by museli v konkursu svou pozici obhajovat.
2. Kromě některých významných výstav mě oslovily dvě práce pro veřejný prostor. První je kyvadlo V. K. Nováka na místě bývalého Stalinova pomníku, druhou Galerie Art Wall v blízkosti letenského tunelu, využívající vhodně betonové rámy, původně v opěrné zdi určené k oslavě socialistických jubileí. Tato galerie uskutečnila řadu zajímavých výstav k různým tématům a měla šanci na své ploše rozvinout i polemiku výtvarnou formou. Bohužel po předposlední výstavě, která kritizovala snahu současného vedení Prahy o pořádání olympijských her bez ohledu na reálnou situaci ve městě, byla činnost galerie vedením města ukončena.

HANA JIRMUSOVÁ, KURÁTORKA
1. Jak tak procházím jednotlivá období od porevoluční euforie po „krizovou“ současnost, stále se mi objevuje jméno Milana Knížáka, pro to, co představoval před i po listopadu 1989 jako umělec, potom jako rektor Akademie i jako generální ředitel Národní galerie, jeho osobnost i názory budí¨nadšení i nevoli, je obdivován i kritizován, kdekdo se k němu nějak vymezuje, celé dvacetiletí se studenti snaží dostat do jeho ateliéru a dostává otázky výtvarného umění na stránky novin ...
2. Dílo? Rychlá odpověď: Egon Schiele, konkrétně krumlovský motiv Louka, kostel a domy z roku 1912, jenž byl dva dny po útoku na New York v našem domě ukraden a s pomocí zázraku, české policie a Interpolu v listopadu 2002 vypátrán a vrácen! Jenže vy se ptáte na dílo či počin posledních dvaceti let, a tak uvedu: jednak obraz Zahrada v noci, který v roce 2000 namaloval tehdy jedenadevadesátiletý a už téměř slepý Karel Valter, a potom dílo a umělecké počiny Romana Týce, od jeho „sjíždění Vltavy“ přes „úpravu semaforů“ až po „atomový výbuch“, vše originální a zábavné.


MAGDALENA JUŘÍKOVÁ, HISTORIČKA UMĚNÍ
1. Pokud bychom uvažovali o negativním vlivu, tak to vím přesně. Jeho vliv byl ale zpočátku veskrze pozitivní, jelikož bez skrupulí vyčistil AVU od exponentů bývalého režimu a školu otevřel dokořán světu. Něco podobného jsme očekávali také po jeho nástupu do Národní galerie. Skutečný vliv patrně měli a mají někteří pedagogové na uměleckých školách — Stanislav Kolíbal, Michael Rittstein, Jiří David, Vladimír Skrepl ...
2. Když mám vybrat pár, tak to byla určitě výstava Český kubismus 1909—1925 v roce 1991 v Düsseldorfu, pak v Praze a Brně 1992, také výstava Františka Skály — Fanda do kumštu — v Rudolfinu v roce 2004, jež byla svého druhu Gesamtkunstwerkem, tedy jedním počinem, a v neposlední řadě velkolepý projekt vedený Jiřím Fajtem — Karel IV., císař z boží milosti v roce 2006. Z jednotlivých děl bych mohla uvést některou z interaktivních instalací Federika Díaze, zejména ty z devadesátých let na mě zapůsobily snahou o komplexnější práci s novými médii.

JAN KALÁB, MALÍŘ
1. Myslím, že nejvýraznější osobnost české polistopadové výtvarné scény je David Černý. Nevím, jak dalece jeho práce ovlivnila scénu samotnou, ale jeho práce je velkorysá a pochopitelná pro široké publikum. Asi i díky skandálům, které se mu kolem ní daří produkovat, přitahuje pozornost veřejnosti, a umění tak hraje roli i v běžném životě obyčejných lidí.
2. Nejvíc mě za poslední dobu oslovily Rezavé květy od Čestmíra Sušky. Pro jednoduchý koncept, velkorysost, maximální efekt. Pocit takové křehkosti bych v tuně železa asi nenašel.

LENKA KLODOVÁ, VÝTVARNÁ UMĚLKYNĚ
1. Ivan Mečl, protože vytrvale a za obětí vytváří alternativní strukturu, kde je možno nabrat i vydat energii, v atmosféře neochvějné víry v umění a marnost.
2. Časopis Umělec.

MILAN KNÍŽÁK
1. NEVÍM
2. ŽÁDNÉ

HELENA KÖNIGSMARKOVÁ, HISTORIČKA UMĚNÍ
1. Možná to zní banálně, ale já si myslím, že to byl Václav Havel: a všichni, co chtěli změnit režim aktivně, přes všechny dnešní různé výhrady a nápady, že se to dalo všechno řešit jinak, dali naší společnosti možnost svobodného života a to je určitě to nejdůležitější pro vše, nejenom výtvarné umění.
2. Husí kůži mám vždy před dílem Adrieny Šimotové. Můžeme si jí vážit jako člověka, ženy, milující a tvořící, pokorné i hrdé.


VLADIMÍR KOKOLIA, MALÍŘ
1. Jestli se ptáte čistě na vliv, pak fenoménem toho období bezpochyby byli Jiří a Jana Ševčíkovi. Tvrdě pracovali, vytvořili kolem sebe komunitu a polarizovali scénu vlastním výkladem „světového umění“. Neuvěřitelný vliv získal také jejich někdejší souputník Milan Knížák. Ale otázka se asi spíš táže po uměleckém ovlivnění, inspirativnosti díla. V tom případě bych místo výše uvedených musel jmenovat někoho jiného, nejraději Pavla Brázdu. Asi jsem nebyl sám, kdo po převratu zaznamenal zklamání západních kurátorů a galeristů z faktu, že neoficiální scéna u nás věrně kopírovala standardní scénu na Západě. Snad každou světovou tendenci tady někdo zastupoval. Zaplaťpánbůh za to, ale tím pozoruhodnější zůstává, že zde přece jen vyrostl solitér, který z obludy totality vydestiloval jedinečnou poezii a v němž se i v dnešní době mohou poznat třeba grafiťáci. Žádnou falangu následovníků za sebou však nemá, jeho vliv není typu vlivové agentury, nýbrž typu příklad. Příklad, že se dá dělat i „bez vlivu“.
2. Bude to znít zpychle, ale na umělecká díla mám absolutní nároky a nevím o žádném z této doby, jež by je naplnilo. Uvedu tedy ta, která mi asi ne náhodou najela v mysli jako první: putování Františka Skály na Bienále do Benátek (bohužel tehdy slabě medializované), nemožný běh Katky Šedé zkratkou skrze líšeňské domy a jakýsi nicotný chumáček od Petra Vaněčka.

STANISLAV KOLÍBAL, SOCHAŘ
1. Je zde řada osobností, jako Malich, Šimotová, Sýkora, ale nepozoruji, že by někoho ovlivňovaly. Význam a vliv se nemusí krýt. Dnes se považuje za nejdůležitější být jiný, lišit se za každou cenu, což ještě neznamená být originální. Někomu třeba stačí, že nějaké hotové dílo ukradne a prohlásí za své. Bohužel i to se dnes bere jako umění.
2. Seřazeno abecedně: Černický, Díaz, Korbička, Kvíčala, J. Merta, Písařík, L. Rittstein, Špaňhel – to jsou jen příklady, jež mě zaujaly.

VLADIMÍR KOPECKÝ, MALÍŘ
1. Pořád se mi tam vkrádá moje jméno ... Co s tím? No, Michelangelo je největší. Ve tváři jsme si podobni. Tedy byli. Mé obžerství a frizérské eskapády to rozostřily. Polichocen, že je někdo zvědavý na můj názor, a touha být v novinách mě dovedly až sem, na tyto stránky. Ankety pročítám rád, ale skoro nic jsem v nich zásadního či objevného nevyčetl. Zato o autorech těch řádků prozrazovaly mnohé. Tedy teď asi i o mně. Jsem tak zahleděný do sebe a nemám dar syntetického uvažování a k tomu kvalitu zobecnění, že nedokážu k první otázce něco smysluplného, nebo aspoň zajímavého povědět. Jen tuhle perzifláž sebe samého.
2. Z hloubi času bych vylovil Karla Malicha. A nyní? Rovnou? Snad bezradné, vyděšené postavy Krištofa Kintery. I proto, že mi připomínají ubohé zmizelce v dílech Samuela Becketta, kterého jsem desítky let obdivoval. Mraky se stahují. Večer už může být jiný. Nebo taky nikdo... nic.


EVA KOŤÁTKOVÁ, VÝTVARNÁ UMĚLKYNĚ
1. Jiří Kovanda a Vladimír Skrepl nejen svou vlastní, velmi osobitou prací, ale i schopností být v přímém kontaktu s nejmladší uměleckou generací a zcela zásadním vlivem, jejž na ni mají. Manželé Ševčíkovi svými legendárními výstavami v 90. letech. Jiří David pro svůj neustávající zápal, potřebu vyjadřovat se k umělecko-společenským otázkám a neustále se proměňujícímu, rozsáhlému dílu. Milan Knížák za fatální vliv, který má na zmrtvení instituce, jež by měla hrát roli hlavního centra současného výtvarného umění u nás. Absence takové instituce a dopad, jaký to má na české prostředí, jsou podle mě čím dál znatelnější.
2. Výstava, která mě zásadním způsobem nasměrovala a ukázala výtvarné možnosti mimo rámec klasického umění, byla výstava Vladimíra Skrepla ve Špálově galerii, po níž následovala přihláška do jeho ateliéru. V průběhu studia to bylo setkání s programem galerie Display, která hrála v českem prostředí velmi podstatnou a ojedinělou roli a představila osobnosti a tendence, jež se objevovaly v zahraničním kontextu. Za třetí to bylo první setkání s fotopříběhy Michala Pěchoučka, což na mě v té době působilo jako zjevení.

MILAN KOZELKA, PERFORMER A SPISOVATEL
1. Jiří David. Jako vyhraněná a flexibilní osobnost, jež je silná v kramflecích nejen v oblasti vizuálního umění, ale i (což se bohužel málo ví) v literatuře. Zároveň je to excelentní pedagog, který výrazně ovlivnil většinu současných mladých umělců.
2. Skupina Guma Guar. Tito pánové vnesli do statického českého prostředí aktivity, které tu citelně chyběly. Jejich úhel pohledu a způsob vyjádření jsou to pravé ořechové.

ALENA KUPČÍKOVÁ, VÝTVARNÁ UMĚLKYNĚ
1. Adriana Šimotová, protože v jejích kresbách je světlo. A také Aleš Veselý a Milan Grygar, kteří do umění dostali vědu, hudbu, filozofii ...
2. Oslovuje mě celé dílo Aleše Veselého...

ALEXANDRA KUSÁ, HISTORIČKA UMĚNÍ
1. Z odstupu, jejž vůči české scéně mám, velmi silně narážím na působení osoby Milana Knížáka. Potvrzuje, že přežitý model z 19. století, kdy je ředitelem galerijní instituce umělec, vede ke střetům, ztrátám a krizi galerijní práce.
2. Založení, definování a přetrvávání Ceny J. Chalupeckého.

LENKA LINDAUROVÁ, KURÁTORKA
1. Pozitivně: rozhodně nejvíc pro současné vizuální umění v této době udělali teoretici a kurátoři manželé Ševčíkovi a filozof Miroslav Petříček. Negativně: jednoznačně Milan Knížák.
2. Projekt Jiřího Černického Slzy pro Afriku z roku 1995. Tenkrát jsem nevěděla, jestli mu to mám věřit, dnes mě opravdu dojímá.


PAVEL LIŠKA, HISTORIK UMĚNÍ
1. Jak jistě víte, vliv jednotlivé umělecké osobnosti na dění v uměleckém světě v posledních desetiletích se radikálně zredukoval. V České republice se za posledních 20 let vyprofilovala celá řada uměleckých osobností, které hrají důležitou roli na domácí i evropské umělecké scéně (Milena Dopitová, David Černý, Ján Mančuška, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Jiří Černický, Michal Pěchouček, Krištof Kintera, Federico Díaz a další), netroufl bych si však vybrat pouze jedno jméno. Jde o celou „generaci“ umělců, jež navázala na celosvětový umělecký pluralismus a obnovila tak propojení mezi uměním u nás a ve světě.
2. Asi nejvíce mne oslovil návrh Jana Kaplického na novou Národní knihovnu. Jsem si vědom toho, že se u architektury nejedná o „volné umění“, přesto se mi Kaplického návrh jeví jako nejdůležitější milník v diskusi o „kráse“, historii, veřejném prostoru a politice za posledních dvacet let v České republice.

PETR LYSÁČEK, VÝTVARNÝ UMĚLEC
1. František Skála originálním, zcela autonomním výtvarným projevem oslovuje nejen odbornou-profesní skupinu společnosti. Jednoduše a přirozeně komunikuje prostřednictvím svého díla se společností laickou. Je lyrický, pozitivní, vynalézavý, kreativní, upřímný, ale zároveň magický, rafinovaný, upřímný a nevtíravý, přitom velkorysý. Jeho přesahy do jiných výrazových forem jsou téměř legendární. Je to navíc frajer.
2. Adriena Šimotová. Citlivostí, zjevným a komunikativním, osobním tématem — přítomnosti osoby: umělce pozorovatele. Přesně volenou výrazovou výtvarnou formou.

JIŘÍ MACHALICKÝ, HISTORIK UMĚNÍ
1. Podle mě byl u nás od šedesátých let a také v posledních dvaceti letech jednou z nejvlivnějších osobností Jiří Kolář. Jeho vliv není, myslím, zřejmý na první pohled, je trochu skrytý, a dokonce si ho nemusí v plném rozsahu uvědomit ani ti, na něž zapůsobil. V jeho případě není ani tak důležitá forma, jako spíše způsob myšlení. Jeho zřejmě největší přínos spočíval v tom, že patřil k prvním umělcům, v jejichž tvorbě se začaly stále výrazněji prolínat různé umělecké oblasti. Dalším nesmírně vlivným umělcem, jehož význam nebyl dosud doceněn, je podle mého názoru Dalibor Chatrný, který patří k nejinvenčnějším experimentálním a konceptuálním umělcům. Je schopen neustále hledat a nacházet nové cesty, nezajímá ho ani tak výsledek jako proces, jenž k němu vede. Propojuje výtvarný projev s literaturou, objevuje vztahy mezi rytmem textů a barevných tónů, odhaluje určité přesahy mezi výtvarným projevem a hudbou, mezi uměním a přírodními vědami.
2. Před lety mě zaujala výstava Víta Havránka a několika dalších teoretiků nazvaná Akce, slovo, pohyb, prostor, která přinesla současný pohled na konceptuální přístupy v českém umění s určitými přesahy do zahraničí. V závěru loňského roku mě zaujala velká výstava Mateje Kréna v Galerii města Bratislavy, jež propojila s již existující instalací Pasáže (která je součástí stálé expozice) nový projekt, jenž ukázal jeho tvorbu v širším záběru a který také ukázal, že jde v jeho případě o umělce mezinárodního významu. Za významný počin v oblasti výtvarného umění považuji založení pražské galerie Futury, která si většinu času udržuje program vysoké úrovně propojující české umění se zahraničním.


MARTIN MAINER, MALÍŘ
Je to těžké ... neumm říct jednoho ... jistě třeba Ševčíkovi — jejich koně dobře běhají ... nebo třeba Knížák — změnou učitelů na AVU atd. ... nebo třeba Mainer — ovlivnil skrytě nebo i zjevně několik autorů ... ale říct jednoho? ... Nevím ... Tvrdohlaví? Asi i ti ovlivnili mnoho lidí a další a další ... když si vzpomenu na jednoho, jednu, vybaví se mi další ...

DAN MERTA, VÝTVARNĚ-ESTETICKÝ VĚDÁTOR
1. Je to dosti komplikovaná otázka, protože mnoho z dnešních klasiků a gigantů české výtvarné scény prožilo svá nejdynamičtější období ještě před rokem 1989. Je neoddiskutovatelné, že nejvýrazněji, a to ze 75 % své činnosti, negativně ovlivnil českou scénu Milan Knížák ve funkci generálního ředitele Národní galerie. Avšak za to nemůže pouze on sám, ale politický systém, který mu umožňuje tuto funkci zastávat. Z pozice umělecké osobnosti či tvorby bych na piedestal umístil Františka Skálu jr., jenž si vybral v této posttechnicistní době cestu pravěkého sběrače, který svým renesančním přístupem zpracovává i tuto ne zrovna tak veselou dobu s grácií jemu vlastní. Ale je tu ještě jeden umělec, jehož činnost výtvarná se překrývá s pedagogickou, a tím je Vladimír Skrepl, jehož rukama prošlo mnoho mladých výtvarných umělců, kteří patří k tomu nejzajímavějšímu v českém rybníce.
2. Protože si velmi vážím celoživotní tvorby mistra české grotesky Karla Nepraše, musím vzpomenout pomník Jaroslava Haška na Žižkaperku, neb tato svébytná realizace je i pomníkem dílu tohoto významného českého sochaře.

MILAN MIKULÁŠTÍK, UMĚLEC A KURÁTOR
1. V negativním smyslu je to určitě „mafián české výtvarné scény“ Milan Knížák. Jeho zhoubné působení v Národní galerii je obrovskou dlouho trvající ostudou českého umění. Díky svým kontaktům mezi politickými pohlaváry si své teplé místečko drží už deset let, přes četné protesty odborné veřejnosti. Důležitými pozitivními postavami uplynulých dvaceti let pro mne jsou: manželé Ševčíkovi (kurátorské duo, které připravilo nejdůležitější výstavy v devadesátých letech), umělec a pedagog Jiří David, vydavatel časopisu Umělec Ivan Mečl. Vážím si osvětové činnosti malíře, galeristy a dýdžeje Jakuba Hoška, důkladnosti kurátora Karla Císaře, tvrdosti a kritičnosti umělce a kurátora Václava Magida, profesionality Jana Mančušky, všestrannosti Marka Meduny.
2. V devadesátých letech pro mne byla důležitá výstava Česká abstrakce ve Špálovce (1996, kurátor Martin Dostál), instalace Pavla Humhala na prvním ročníku bienále Zvon, sladké překvapení Filipa Turka. V poslední době mne silně oslovily performance Čechoameričana Milana Kohouta nebo protestní akce Ivana Voseckého Izrahell. Svou neuvěřitelnou hloupostí mne oslovil David Brudňák ze skupiny Ztohoven, který si hraje na subverzívního umělce, rád by ale jezdil v bílém mercedesu. Mrzí mě, že se Krištof Kintera účastní propagandistických akcí pravičáckého Čumpelíka Davida Černého.


MILOSLAV NAVRÁTIL, GALERISTA
1. Lidí, kteří se snaží ovlivňovat české výtvarné umění, je sice dost, ale osobností je mezi nimi — podle mne — pomálu. Navíc si myslím, že ovlivňují českou výtvarnou scénu negativně. Různých Knívidů a Dažáků se vyrojilo možná až příliš na tak malou zemi a každý z nich sám sebe prohlašuje za toho jediného spravedlivého ... Vyjmenuji tedy několik osobností, jež v uplynulých dvaceti letech ovlivnily mne, i když to bude výčet neúplný: Miloslav Chlupáč, Ivan Sobotka, Vladimír Materna, Karel Pauzer, Pavel Brázda. A proč? Pro to, co dělají nebo dělali, jak to dělají nebo dělali, a pro to, jací jsou nebo byli.
2. Když to má být z Čech, tak výstava Josefa Váchala v Rudolfinu.

JAN NÁLEVKA, VÝTVARNÍK
1. Václav Stratil, protože se neustále proměňuje a překvapuje svou širokou škálou tvorby napříč médii a odhodláním zřejmě opravdu nikdy nezestárnout. Ať žije Děda! Jiří Kovanda, protože je vynikající umělec, pedagog, jako jeden z mála dosáhl mezinárodního uznání. Jiří Valoch, protože je to umělec, básník, teoretik, sběratel, člověk žijící pro umění. Svou činností, ať už teoretickou, nebo praktickou, formuluje místní scénu po několik desetiletí. Markéta Othová, protože je mimořádně jemná osobnost, každou její výstavou jsem nadšen a na další se těším!
2. Díla: Markéta Othová — Mluv s ní (série fotografií vystavená v Galerii Švestka), Jiří David — Trnová koruna (neón na Rudolfinu), Jiří Černický — Příběh ryby (nejsem si jist názvem,„trubkovité“ sochy, 1996), Krištof Kintera – To (1996), Jiří Příhoda — Music for Prague (zvukovo-prostorová instalace v pražské Nové síni, spolu s Brianem Enem, 1998), 1998 Jiří Valoch – Project (Galerie Jelení, 2006)

PETR NEDOMA, HISTORIK UMĚNÍ
1. Jednoznačně lze odpovědět velmi snadno, ale bohužel jen negativně. Je možné uvést jedno jméno, které platí myslím bez diskuse pro celé uvedené období, ale o takových lidech je zbytečné mluvit. Takže k věci. Přinejmenším v druhé polovině 80. let by bylo poměrně snadné, i když bez nároku na úplnost, vyslovit jméno Jaroslava Krbůška ve spojitosti s Opatovem, Karla Tutsche a jeho galerii Na bidýlku v Brně nebo mluvit o Jindřichu Štreitovi na Sovinci a určitě bychom se nezmýlili. Ale dál? Byli to hned na počátku 90. let manželé Ševčíkovi? Nebo to byla ve stejném období Ivona Raimannová s oslnivou řadou výstav světových osobností na Pražském hradě? Pamatuje si je vůbec ještě někdo? Byl to od poloviny 90. let dodnes Karel Srp, soustavně mapující v samostatných výstavách i každé dva roky na Bienále díla nastupujících generací, ale koncipující také zásadní retrospektivy velkých osobností české moderny? Nebo to byl nejméně posledních deset let třeba Vladimír Skrepl na AVU, který neokázale, téměř ve skrytu navedl řadu osobností na jejich cestu? Byl to pan Richard Adam a jeho sběratelská vášeň, která vyústila v nejvýznamnější sbírku současného umění svého druhu v Čechách? Platí i drobná práce mimo centrum? Zná někdo Martina Klimeše z Opavy? Počítají se i neziskoví nadšenci? Počkejme ještě dvacet let a budeme to vidět ostřeji. Nebo to úplně všechno zapadne pod dojmem naléhavých zpráv z předchozího dne?
2. Kreativita Petra Nikla a Františka Skály, jež se stala jejich životním principem. Prostá spekulativnosti, neboť autentická a žitá, oproštěná od osobních ambicí. Mnohdy v ironickém vztahu k nim.


MAHULENA NEŠLEHOVÁ, HISTORIČKA UMĚNÍ
1. Zprvu jsem uvažovala o malíři Pavlu Brázdovi, jehož osobitou, znakově pojímanou tvorbu „objevila“, ocenila a z ústraní vyprostila až polistopadová doba a která nalézá odezvu zejména u mladé generace. Po delší úvaze si ale myslím, že osobností, jež je s uplynulým dvacetiletím spjatá a zdejší uměleckou scénu značně rozčeřila a stále svým dílem a aktivitou čeří, je její „enfant terrible“, mimořádně nadaný umělec: sochař David Černý.
2. Nejvíce mě zaujala, a to svou originalitou, tvůrčím myšlením a jazykem 21. století nepostrádajícím míru imaginace, tvorba Federika Díaze. Mám na mysli jeho interaktivní instalace (ICA Londýn), virtuální projekty, a zejména pak pozoruhodné bílé objekty, stvořené na základě sémantické analýzy textu speciálním počítačovým programem.

PETR NIKL, MALÍŘ
Petr Nedoma za kontinuálně kurátorskou činnost pro Galerii Rudolfinum, jež jako jediná neprivátní galerie plní skvěle funkci Kunsthalle téměř po 20 let. Citlivě pracuje s nevýhodnou bizarností svých prostor a tuto novorenesanční „nevhodnost“ mění v kontrastně vzrušující výhodu. Na rozdíl od ostatních sterilních ústavů, včetně Národní galerie, vykazuje nadměrnou živost a návštěvnost, ale především má dlouhodobě výborný a pestrý program.

JAN PAUL, MALÍŘ
1. Daniel Balabán a jeho orientace na člověka, jeho bytí, existencialismus a silný humánní podtext.
2. Dílo Františka Skály, Františka Kowolowského a Jiřího Štourače, ale je jich mnohem víc.

MICHAL PĚCHOUČEK, MALÍŘ
1. Jednoznačně malíř Vladimír Skrepl. Je spousta slavnějších a zasloužilejších umělců, jenomže on má skutečný vliv. Nemusí tahat za nitky, aby s něčím pohnul. Civilně a úspěšně hraje svoji dvojroli — pedagoga pražské AVU a zároveň výtvarného umělce s nejkratším CV. Jeho ateliérem, před kterým se oprávněně stojí stále delší fronta, procházejí ti nejzajímavější lidé. Skrepl je akademie sama — umělecká, politická i ta člověčí!
2. Mluvící taška v galerii, zazděná klobása na dvorku, Růžový tank na Smíchově, Svatý Václav v Lucerně, Zdroje nového stylu v Jízdárně, Srdce na Hradě, Šedá komise na Akademii, Armáda za republiku v Karlín Studios, Nikl v Arše, Císař u Zvonu, Othová u Sudka, Rafani ve Špálovce, Vysílání v Pavilonu a spoustu dalších srdcovek.

MARCELA PODZEMNÁ, MALÍŘKA
1. Krištof Kintera, protože dokáže velmi originálním způsobem reagovat na současnou konzumní společnost a nejen na ni. Jeho díla mě vždy zasáhnou, překvapí a také pobaví.
2. Je těžké jmenovat pouze jedno dílo, určitě je jich spousta. Ale pokud budu pátrat v paměti, tak mi asi nejvíce utkvěla díla Krištofa Kintery, například Revolution z roku 2005.

TEREZIE POKORNÁ, ŠÉFREDAKTORKA REVOLVER REVUE
1. Záleží na tom, o jakém vlivu je řeč. Současný ředitel Národní galerie měl na zdejší umění posledních dvou dekád zásadní vliv mocenský. Autor Růžového tanku a Entropy dokáže účinně pracovat s vlivem masmediálním. Podstatný vliv osvětový měl Petr Nedoma, protože v galerii Rudolfinum pod jeho vedením proběhlo asi nejvíc klíčových výstav. Kdo je ale osobnost, která v uvedených letech české výtvarné umění nejvýrazněji ovlivnila tvůrčím významem? Mrtvý Alén Diviš, Vladimír Boudník, nebo Josef Váchal, jejichž dílo mohlo nahlas zásadně promluvit teprve po roce 1989? Z (donedávna) žijících sochaři Zdeněk Palcr, Karel Nepraš, Miloslav Chlupáč? Viktor Kolář, nebo jiný z nepřehlédnutelných českých fotografů? Jan Kaplický, který mimo jiné způsobil, že se o tak subtilní věc, jakou je současná architektura, začalo masově zajímat jinak vcelku laxní české obyvatelstvo? Kreslíř Pavel Reisenauer, nebo grafik Michal Cihlář, jejichž brilantní práce pro Respekt, respektive pražskou zoo téměř zlidověly? Vliv se v umění těžko měří, a jestli tu v posledním dvacetiletí působila skutečně určující osobnost, se nejspíš teprve ukáže. Jeden tvůrčí duch měl ale na českou společnost a s ní i české umění zásadní vliv zcela prokazatelný. Původními písmy Františka Štorma, typografa světového formátu, totiž čte už hodně let den co den nespočet lidí, i když o tom zpravidla ani nevědí. A tak svůj hlas dávám tomuto „nezáludnému infiltrátorovi nevyžádané estetiky“, jenž povýtce anonymně, avšak o to intenzívněji i ve své vlasti „pašuje krásno do čtenářovy hlavy“.
2. Pouze jedno jmenovat nedokážu. Potíž doby, ve které žijeme, nespočívá v nedostatku pozoruhodných uměleckých děl a počinů, ale v nedostatku rozlišovacích schopností — mechanismy a osobnosti, jež by v nahuštěném a ohlušujícím uměleckém provozu chtěly a dokázaly oddělovat zrno od plev, se téměř vytratily. V tomto ohledu mě proto nejvíc oslovily texty Pavly Pečinkové, jejichž knižní výbor vyšel pod příznačným titulem Je třeba si vybrat. Autorka je dnes jednou z nemnohých, u kterých lze použít označení „kritik“, aniž by člověk musel vzápětí upadnout do hlubokých rozpaků.


MAREK POKORNÝ, KURÁTOR A KRITIK
1. Podobu českého umění posledních dvaceti let neformovaly osobnosti, ale v čase se proměňující vztahy mezi nimi, jejich názorovou orientací a mezi institucemi (třeba i těmi ve stadiu zrodu), které reprezentovaly či reprezentují. Takže pomyslné schéma by zachycovalo dynamiku relací zejména mezi kurátory, kritiky, představiteli muzeí či uměleckých škol, vydavateli časopisů, galeristy a angažujícími se umělci. Měl-li bych přece jen jmenovat, pak abecedně: Karel Císař, Jiří David, Vít Havránek, Milan Knížák, Michal Koleček, Ivan Mečl, Milena Slavická, Jana a Jiří Ševčíkovi, Jiří Švestka a mimo kritéria nebožtík Karel Tutsch, brněnský sběratel, znalec a přítel. Mladší prominou.
2. Jednoznačně jsem už od roku 1993 plně zaujat jednotlivými obrazy i vývojem malířského díla Jana Merty.

TOMÁŠ POSPISZYL, TEORETIK A KURÁTOR
1. Od listopadu 1989 letos uplyne dvacet let. Hledat v tomto období nejvlivnější osobnost je podobné, jako se ji pokusit najít v celém československém meziválečném období. Je to paradox, ale navíc — na rozdíl od dvacátých a třicátých let — toho o uplynulých dvaceti letech ještě moc nevíme. Neproběhla výstava, která by se toto období pokusila zmapovat, neexistuje žádná kniha, jež by se pokusila uplynulé dvě dekády popsat. Od roku 1989 se přitom na výtvarné scéně vystřídaly nejméně tři generace umělců. První léta ještě patřila postmoderním umělcům z okruhu skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, František Skála). Po nich v polovině devadesátých let nastoupili vypravěči a individualisté (Jiří Černický, Markéta Othová). Na přelomu tisíciletí je vystřídali na jazyk či sociální vztahy zaměření konceptualisté (Ján Mančuška, Kateřina Šedá). Kdybych měl vybrat jednoho umělce, asi by to byl někdo ze jmenovaných. Umění však neovlivňují jen samotní umělci, ale i kritici, kurátoři a galeristé. Tady je pro mne situace jednoznačnější, i když smutnější. Za deset let ve vedení Národní galerie dokázal Milan Knížák vážně narušit vztah této instituce k živému umění, což má a bude mít dlouhodobé negativní následky.
2. Myslím, že stále větší důležitost budou mít nenápadné a pomíjivé práce Tomáše Vaňka. Vznikají jako reakce na konkrétní prostředí a situace, ke svému okolí se chová, jako by to byl jeden velký ready-made přichystaný pro jeho potřebu. V práci Škoda není lada z let 2001-2002 Vaněk rozebral starou škodovku na jednotlivé součástky. Rozložil je na dvě obrovské role papíru a pomocí sprejové barvy zachytil jejich obrysy. Pomocí této neobvyklé šablony vznikla velká abstrakce připomínající český informel, ale současně kuriózní otisk reálného automobilu, humorná i pravdivá dokumentace technické a sociální reality České republiky na počátku tisíciletí.

JIŘÍ PTÁČEK JR., KRITIK A KURÁTOR
1. V kategoriích „nej“ neuvažuji, ale hlas dávám Jiřímu Davidovi. Umělecky je to chameleón, který někdy riskuje tolik, že se často přebarví na úplně nevhodný odstín. Právě proto, že je jeho práce napadnutelná, vzbuzuje už dvacet let diskuse. Důležitou stránkou jeho osobnosti je role diskutéra a vykladače současného umění. Také zde si David osobuje právo mluvit i za ty, co to nechtějí, a rvát se do krve, ať už má, nebo nemá pravdu. Společnost ho však přijala jako „mluvčího“ umělců a to je mimořádná pozice, již před rokem 1989 měli jenom straničtí funkcionáři, a za posledních dvacet let to vedle něj dokázal jen Milan Knížák. Bohužel, Knížákovi nehraje do karet jeho tvorba, protože je mdlým stínem umění od 60. do 80. let.
2. Kdyby dílo bylo jen jedno, nevěnoval bych se umění. Zlomovým pro mě bylo malování mého otce — Jiřího Ptáčka.


IVONA RAIMANNOVÁ, KURÁTORKA
1. Spíše než kdo ovlivnil vývoj kladu si otázku, co změnilo situaci po roce 1989. Jistě zde hraje roli postmoderní odkaz se svou pluralitou názorů a nespočetností forem uměleckého díla – používání jakéhokoli média, materiálu a technologie. A překračování zaběhaných hranic jednotlivých výtvarných oborů. Umění také nehledá stabilní pravdy, ale je diskursívní – konstatuje různé koncepty vnímání skutečnosti. V poslední době se mi zdá, že čím dál tím více umělci polemizují s autentičností informací a reagují na okázalost, efektnost a bombastičnost mediálních obrazů. Vznikají díla na opačném pólu: jako odpověď na vysoce „naleštěný“, monumentální, na odiv a jako grandiózní spektákl se předvádějící svět kolem nás. Jsou to často low tech díla, pro něž je příznačná estetická nepřitažlivost, často i značná nenápadnost a dočasnost a nezachovatelnost. Je to tvorba nemonumentální ve formě, ale je nevelikášská i ve sdělení. Pohrávání (často s ironickým podtextem) s prostředky nebo tématy nesenými konzumní společností je možná právě tím, co mění obraz umění posledních let.
2. Určitě někoho vynechám, nicméně zde jest výčet mých favoritů (podle abecedy) – těch, kteří se vynořili po roce 1989 nebo posunuli svou tvorbou českou scénu do aktuální podoby: například Josef Bolf, Milan Cais, David Černý, Jiří Černický, Jiří David, Federico Díaz, Milena Dopitová, Roman Franta, Milan Houser, Dominik Lang, Kryštof Kintera, Martin Kocourek, Markéta Korečková, Eva Koťátková, Jiří Kovanda, Petr Lysáček, Michal Nesázal, Petr Písařík, Lukáš Rittstein, Lubomír Typlt ... Možná přece jen jeden počin, jenž mě zaujal: Entropa Davida Černého. A to proto, že Entropa otevřela živou polemiku, dokonce mezinárodní, a politici a široká veřejnost si konečně všimli, že existuje současné umění, které se může vyjadřovat k věcem jinak než etablovaný politický diskurs. Proměnlivost hranic vnímání skutečnosti je důležitá, společnost by jinak stagnovala a degenerovala. Umění je jedním z míst, kde se to děje.

VERONIKA RICHTEROVÁ, SOCHAŘKA
1. Pro mě osobně je to Franta Skála, i když se trochu bojím, jestli se nebezpečně brzo nestal klasikem ...
2. Výstava Péti Nikla Hnízda her kdysi v Rudolfinu.

LUKÁŠ RITTSTEIN, SOCHAŘ
1. Jan Kaplický, přišel s něčím tak výjimečným, že vyvolal vášeň a touhu v celé české veřejnosti a odkryl prohnilost, která dusí a uzavírá tuto zemi …
2. Jan Kaplický a jeho návrh knihovny!

MICHAEL RITTSTEIN, MALÍŘ
1. Základní význam měla totální rekonstrukce Akademie výtvarných umění provedená jejím tehdejším rektorem Milanem Knížákem. Autory mnoha důležitých akcí v devadesátých letech byli manželé Ševčíkovi. Významné bylo též působení Sorosova centra současného umění. Zdá se, že jeho aktivity přebírá v současné době sdružení Tranzit Display, orientující se převážně na konceptuální část scény. Dlouhodobé trvání Chalupeckého ceny průběžně odráží současné trendy, v posledních letech výrazně i vkus poroty. V komerční sféře umění odstartoval Wox Art stále trvající lavinu aukcí děl současných autorů. Též brněnská „Vaňkovka“ jeví se být určitým názorovým centrem. Za legrační považuji výsledky některých anket ukazujících pouze, kdo kamarádí s jakou skupinou respondentů.
2. Vždy se zájmem očekávám vystoupení Šimotové, Kolíbala, Malicha, Dlouhého, Berana a dalších. Byla to generace, která formovala můj duchovní prostor. Zaujala mě též výstava Pavla Brázdy a rád se studenty navštěvuji expozici současného českého umění v Národní galerii. Mně byla tato možnost v jejich věku odepřena. S potěšením sleduji stále se rozšiřující skupinu našich nejmladších nadaných malířů.

JAROSLAV RÓNA, MALÍŘ A SOCHAŘ
1. Myslím, že nejvýraznější osobnost českého umění od Listopadu do současnosti je František Skála jr., a také myslím, že v tomto období ovlivnil obrovské množství lidí. Proč? Protože je absolutně originální, jeho tvorba má výrazné estetické kvality, zpracovává jakékoliv materiály, jakékoliv náměty v jakémkoliv měřítku. Je srozumitelný, má v sobě nezaměnitelný humor a též jeho osoba jako taková je součást jeho tvorby. Svým odmítáním konzumu a výrazně ekologickým myšlením zastává významnou etickou pozici proti invazi obecné idiotie.
2. Kdybych měl hodnotit samostatné dílo, které mě nejvíce oslovilo, tak to asi bude onen Metronom od Vratislava Nováka na Letné. Je to absolutně geniální dílo vymyšlené ve správný čas na správné místo. Samozřejmě pokud funguje!


JIŘÍ RYBÁŘ, GALERISTA
1. Po roce 1989 bych vyzvedl klasiky českého výtvarna Karla Malicha, Zdeňka Sýkoru, Václava Boštíka a Adrienu Šimotovou — nakonec se jim dostalo i nejvyšších uznání v zahraničí. Z těch mladších bych vyzvedl Jana Mertu.
2. Přestože mé zájmy jsou široké, velmi mě zaujal televizní cyklus architekta Davida Vávry „Šumná města“, jenž originálním a vtipným způsobem pozitivně ovlivňuje a esteticky vychovává, ale asi bych dal přednost již v poslední době tolik zatracovanému i vyzvedávanému futuristickému návrhu Jana Kaplického na Národní knihovnu, který se stal jakousi branou do 21. století a dle mého názoru by si zasloužil i oslavnou symfonii.

MIROSLAV SCHUBERT, GALERISTA



Klíčová slova:



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama