„Dozvěděl jsem se to, když jsem dnes ráno vystoupil v Brně na nádraží. Otočil jsem se a okamžitě nastoupil na vlak zpět do Ostravy. Odešel jeden z nejdražších lidí mého života a já nevím, co tu teď sám, bez něj, budu dělat,“ řekl mi básník Petr Hruška, jeden z nejbližších přátel Jana Balabána. Bylo to pouhých pár hodin poté, co z domovské Ostravy dorazila zpráva o úmrtí skvělého spisovatele, publicisty a překladatele z angličtiny.
Redaktor prozaikových knih, Miroslav Balaštík z brněnského nakladatelství Host, potvrdil smutnou událost toho pátečního rána: 23. dubna se ze spánku neprobudil muž, jenž dlouhou dobu zosobňoval zásadní proud české prózy.
Balabánovou královskou disciplínou byly povídky. Zhusta popisovaly bezútěšnou tíseň života těch, kterým svět nenabízí nic kromě trápení a prázdnoty, tragické žití osamělých uprostřed davu. V roce 2004 získala jeho nejznámější kniha povídek Možná, že odcházíme nominaci na Státní cenu, zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a o rok později vše završila cenou Magnesia Litera za prózu. Také ve svém posledním prozaickém díle, souboru krátkých povídek s názvem Jsme tady, se Jan Balabán, po rodičích evangelík, soustředil na temnou a neradostnou existenci. Znal dno života z vlastní zkušenosti a neměl potřebu to tajit.
Teď se jeden z „pěších ostravských andělů“ (Jan Štolba promine výpůjčku z Nedopadajícího džbánu) osvobodil od břemene existence, které jeho literárním postavám bylo tak zatěžko nést.
Odešel v pouhých devětačtyřiceti letech.
Nezapomeneme.
