Vychází druhé vydání knihy Město vidím… od jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek Daniely Hodrové. Praha tu dostává charakteristiku okouzlujícího místa, které musíte brát minimálně s respektem ...
Vychází druhé vydání knihy Město vidím… od jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek, prozaičky a teoretičky Daniely Hodrové.
Autorka do náročné básnické prózy nevkládá jen velebení Prahy, která je oním Městem, ale i své vlastní vzpomínky, fiktivní příběhy a pozoruhodné dějinné kličky.
Daniela Hodrová (viz Slovník české literatury) se narodila v roce 1946 a psát začala koncem 70. let; většina jejích prací však mohla být publikována až po roce 1989. Na tvorbě Hodrové se silně odráží její erudice literární vědkyně a neobyčejná lingvistická vybavenost ať v jazycích cizích, nebo v tom mateřském; především pak cit pro neobvyklá slovní spojení a zachycení pomíjivých, takřka pavučinových nálad. Hodrová žije v Praze – a to není jen suchý biografický údaj, ale zdroj silné inspirace a styl života. Brutální i něžné, živé, magické a tepající město Praha prostupuje již tzv. pražskou trilogií – prózami Kukly, Théta a Podobojí.
Již zmiňovaná próza Město vidím…vyšla prvně ve Francii v roce 1991 pod názvem Prague – Visite privée (Praha – Soukromá návštěva) a nakladatel Pavel Mervart vydává letos počátkem podzimu tuto knihu v češtině podruhé.
Hodrová umně splétá dohromady různé časové roviny, pocity, metaforické vzpomínky; vzniká podivuhodná lyrická próza, poklona a někdy i obžaloba matičky Prahy.
„Hrad (nebo celé město?) v sobě nese prokletí zvláštního druhu: kdo v něm delší čas pobývá, mění se v loutku. Nestalo se snad totéž císaři Rudolfovi, který se tu posléze uzavřel před světem i před světlem? A neproměnil se i prezident Husák nakonec v loutku shlížející z křesla u okna na Langweilův model Prahy, dokud mu hračku neodebrali?“
Praha u Hodrové dostává charakteristiku okouzlujícího místa, které musíte brát minimálně s respektem (i když přitom nadáváte na to, jak si ti nadutí Pražáci nevidí dál než na špičku Vyšehradu). Hodrová v knize zachovává jakousi hrubou chronologickou linku – od věštby kněžny Libuše přes svatého Václava se dostaneme k sametové revoluci. Právě v těchto novodobých reflexích je kniha nejsilnější a nejzajímavější. Vedle osobního líčení tehdejší nálady působí současný rozpačitý postoj českého národa k tomu, jak vlastně naložil se svými „dvaceti lety svobody“, poněkud hořce. Sloh Daniely Hodrové je nesnadný, četba klade velké nároky na čtenářovu pozornost i na jeho fantazii.
Město vidím…nelze zrovna vnímat coby svérázného, alternativního průvodce po Praze. Jen pro turistický ruch by totiž zařazení takové knihy do oddělení s příručkami mělo nedozírné následky. Omámení turisté by se nejspíš vykašlali na obhlídku nějakých těch Hradčan a šli do kavárny bloumat nad podivuhodnostmi života.
Spojení teoretičky románu a autorky v jedné osobě čtenáře trochu děsí. Nepíše pak „takový“ člověk náhodou moc složitě? Nebude jeho psaní nuda? Odpovědi zní Ano a Trochu. Je dneska v módě vychvalovat slavného Umberta Eca (viz Wikipedia.org), jeho romány a eseje, ale měli by čtenáři stejnou trpělivost a pochopení pro jeho nejednoduchosti a libůstky i v případě, že by se na každé knížce neuvádělo, že se jedná o „kritika a teoretika“? S ulehčením si pak můžeme říct „aha, vědec“ a neznepokojovat se nad tím, že nějaký odstavec musíme číst víckrát. Nálepka odbornosti vytváří aureolu úcty, ale zároveň odtažitosti a bázně. Co když nepochopíme mnohovrstevnost a jemnou symboliku?
Byla by škoda bát se Daniely Hodrové. S jejími prózami se čtenář vnoří do příjemného stojatého bezčasí. Pro spisovatelku je mnohem důležitější zachycení pocitů postav než se podřídit přísnému odtikávání hodin. Nejen v tom pak může připomínat anglickou autorku Virginii Woolfovou (viz Wikipedia.org), pro niž byla inspirací jiná halasná evropská metropole, Londýn.
Daniela Hodrová:
MĚSTO VIDÍM...
Vydalo Nakladatelství Pavel Mervart
v roce 2009
Vydání druhé
Stran 100
Sledujte rubriku LITERATURA
