My holky a naše románky

My holky a naše románky

My holky a naše románky

Úděl ženy není úplně k zahození. I o tom se nás odmala pokoušejí přesvědčit DÍVČÍ ROMÁNY. Občas vám nějaký muž podrží dveře či pomůže do kabátu; navíc můžete rodit děti, o čemž se všeobecně soudí, že je to ohromná věc.

„Být ženou je samo o sobě těžké, ale muži jí tento úděl ještě ztrpčují,“ poznamenal americký prozaik a pedagog první poloviny 20. století John Erskine. Nedá se však věřit všemu, co napíše kdejaký klasik. Úděl ženy není úplně k zahození. I o tom se nás odmala pokoušejí přesvědčit dívčí romány.

Občas vám nějaký muž podrží dveře či pomůže do kabátu; navíc můžete rodit děti, o čemž se všeobecně soudí, že je to ohromná věc. Být ženou je rozhodně pořád výhodnější forma existence než být třeba mřenkou nebo lopatkou na popel. V období někdy mezi dvanáctým a šestnáctým rokem by se ovšem mnoho dívek cítilo lépe jako lopatky. Dokud vám nenarostou alespoň nějaká prsa, je to pochmurné období. Z nejistoty dospívajících děvčat se ovšem rodí silná kupní síla utrácející mimo jiné za časopisy a knihy, kde se řeší podobné problémy.
Holky si o svých trablech rády povídají; hřeje je pocit, že s udupaným sebehodnocením a mindráky nejsou samy. Pak se dostávají ke slovu dívčí románky, jejichž autorky se snaží čtenářkám lopotně přiblížit. Zlatým pravidlem tohoto žánru je vytvořit sympatickou hrdinku. Zatímco nezištné panenské altruistky působí protivně, rozdováděné a povolné hrdinky zase nedávají dobrý příklad. Na hlavní postavu pak spisovatelka nabalí nějakou tu nepřízeň osudu a na konci knihy se často setkáme s malým morálním ponaučením. To však musí být umně zaretušované, protože jestli něco rozhodně nepůsobí cool, pak je to moralizování.

Románů pro dospívající dívky je celá řada, je těžké se v nabídce zorientovat. Nakladatelství Albatros (Albatros.cz) začalo vydávat edici s názvem Albatros Girl, která slibuje: „Už žádné pitomé lovestory.“ Z této řady vychází i kniha Teen Pop od Ivy Macků. Lovestory v ní moc není, v tom se tedy s nově vytyčeným heslem shoduje.
Autorka vsadila na paralelní vyprávění dvou naprosto odlišných charakterů. Jedna dívka je krásná, obletovaná a sice trochu povrchní, ale zase dokáže v pravý čas rozpoznat pravé životní hodnoty. Druhé děvče nevyniká zvláštním půvabem, je zamlklé, přemoudřelé a nechtěné. Když pak knihomolka prodá básně krásce, která je beze studu vydá pod svým jménem, pocit viny dostihne obě hrdinky se stejnou jistotou, jako že Lenka Lanczová vydá příští rok další knihu. Teen Pop není ani v rozmezí možností žánru žádným průlomem, ale i kdyby si čtenářky z knihy měly odnést jen zásadu, že chlubit se cizím peřím není u mladých rebelek in, není to špatné.

Na druhou stranu je těžké najít dívčí romány, které neobsahují žádné pitominky a klišé, nebo jimi alespoň uvážlivě šetří tak, že hrdinka omámeně padá do mechu jen každou třetí kapitolu. Generace našich babiček ráda četla „sedmici“ románů o Gabře a Málincez pera Amálie Kutinové (viz Wikipedia.org). Knížky z třicátých a čtyřicátých let jsou kouzelné, dýchají noblesou zašlých časů, ale nejsem si jistá, jestli by moderní čtenářky uspokojily milostné scény, když erotiku reprezentuje příhoda o tom, jak Gabra nabídla svému nápadníkovi bramborovou placku.
Také nad novelami jako třeba Robinsonka od Marie Majerové (viz Wikipedia.org) se dnešní děvčata nepokrytě ušklíbají, což se dá chápat. Pokud totiž čtenářky neodradí přílišná dobrota charakterů, dozajista je dorazí školní výklad a ohánění se povinnou četbou, které mnohdy dokázaly potopit větší velikány než rudou hvězdu Majerovou. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století pak byly výrazně oblíbené knížky Stanislava Rudolfa (více na Spisovatelé.cz), ale příliv nových knih v rámci žánru po revoluci jeho popularitu oslabil.



Zdaleka bezkonkurenční popularitu si v současnosti užívá už zmíněná Lenka Lanczová (viz Lanczová.cz). O svém psaní říká, že by bylo krátkozraké označovat je za „dívčí“. Mnohem zásadnější je prý pro její knihy psychologie dospívání. Ostruhy si Lanczová zaslouží nejspíš za otevřený přístup k sexu. Hrdinky nezůstávají jen u bramborových placek a čtenářky se navíc nenásilnou formou dozvědí, že zaříkávadlo „věřím svému klukovi – určitě se nic nestane“ není nejlepší antikoncepcí.
Současným literárním hitem je pak čtyřdílná série Stmívání od Američanky Stephenie Meyerové (více na Stmívání.estranky.cz), která použila koncept zakázaného ovoce – hlavní hrdinka se zamiluje do krásného upíra. Zlobiví kluci s pečlivě skrývaným dobrým jádrem koneckonců táhli vždycky víc než prvoplánoví dobráci.

Nezavrhovala bych dívčí románky. Nemají šanci, aby se jim dostalo většího uznání či aby dosáhly mety nejvyšší – zařazení na listinu povinné školní četby (čímž by se počet jejich čtenářek paradoxně zaručeně snížil). V jistém období jsou ale pro teenagerky příjemnou beletristickou příručkou o tom, že nezáleží na pomíjivé kráse, ale na síle charakteru. Toto velkolepé poselství pak mimochodem znevažují samotné obálky knih, na nichž jsou zásadně zobrazovány jen bezvadně vyhlížející dívky.

Zakazovat nasládlé románky je hloupost. Možná by se ale měl změnit přístup k výkladu hrdinek klasických románů ve školách. Kdo říká, že v nich není dost dobrých dívčích charakterů? Nataša Rostovová z Vojny a míru je taková „crazy girl“, Fantina z Bídníkůztělesňuje jasný varovný prototyp holky „sakra, nedávala jsem si pozor“ a Soňa Marmeladovová ze Zločinu a trestupak oddaně milovala svého „bad boye“ tak dlouho, až ho napravila. Čtenářské deníky tak budou o moc zajímavější!



Iva Macků: TEEN POP
Ilustrovala Kateřina Juchelková
Vydal Albatros
216 stran, první vydání
































Stephanie Meyerová:
STMÍVÁNÍ
ZATMĚNÍ
NOVÝ MĚSÍC
ROZBŘESK

Vydal Egmont 2008, 2009






Sledujte rubriku LITERATURA