Málokterý spisovatel se nezdráhá upotřebit své nosné nápady „jen“ na povídky. Sbírka Modrá pole od Claire Keeganové nabízí takové literární velkodušnosti plnou náruč.
KNIŽNÍ RECENZE
Málokterý spisovatel se nezdráhá velkoryse upotřebit své nosné nápady „jen“ na povídky. Jistě se najdou výjimky – Čapek a Nabokov, Capote a Čechov… Cenami ověnčená sbírka povídek Modrá pole od Claire Keeganové nabízí obdobné literární velkodušnosti plnou náruč – přinejmenším polovině z celkem osmi povídek by totiž románová forma slušela.
Jde v pořadí o druhou sbírku jedenatřicetileté irské autorky. Ta první s názvem Antarktida vyšla již
v roce 1999. I přes zatím nepříliš rozsáhlé dílo bývá Keeganová
v Irsku, kde do svých sedmnácti let vyrůstala a které tak dobře zná, bez váhání označována za jeden z největších literárních talentů současnosti. Něco na tom bude.
Kromě jednoho se všechny příběhy odehrávají v Irsku; nacházejí tak společný jmenovatel v konturách katolického venkova a zemitých, mlčenlivých postavách. Kulisy drsné krajiny dodávají příběhům baladickou osobitost, která se vytrácí v jediném příběhu, jenž se odehrává ve Spojených státech. Mohlo by se zdát, že se motivy příběhů začínají po čase opakovat, nicméně ke sterilitě představivosti Keeganová nesklouzne.
Typy postav si jsou ovšem často podobné. Samorosti, životem nijak nehýčkaní samotáři, štvanci nebo ztroskotanci. O chlup lépe jsou vykresleny ženské hrdinky. V povídkách jako Pomalá smrt v bolestech nebo Noc jeřabin se setkáváme se silnými ženami, docela neromantickými a údernými, jež jdou přímočaře za svým. Obzvlášť postava Margarety z Noci jeřabin, opředená mytologickou pohádkovostí a magií, je okouzlující, nezávislá a nebezpečná.
„Margareta přišla domů, vytáhla knězovu postel z ložnice, dovlekla ji dolů za dům a polila ji petrolejem. Trvalo dlouho, než se rozhořela, potom ale vzplála a shořela na prach. Vrátila se dovnitř a začala bourat díru ve zdi mezi jejich dvěma domy. Stack stál ve svém domě na druhé straně zdi a měl strach. Až ta zeď spadne, nic už nikdy nebude jako dřív. Cítil hoře Margarety Fluskové. Její hoře bylo nesmírné. A její síla; Margareta měla sílu za dva muže.“
Paralela s Větrnou hůrkou Emily Brontëové
To většina mužů vypadá jako odlitek jednoho nedokonalého vzoru. Omámeně se soustředí jen na sebe, v lepším případě pak na svou půdu.
A jejich ženy jim takovou sebestřednost neodpouštějí. Manželka lesáka Deegana z povídky Lesákova dcera čeká mlčky dlouhou dobu, aby se manželovi mohla krutě odvděčit, dívka z Dárku na rozloučenou trpělivě snáší otcovo zneužívání, aby nakonec mohla odletět za novým životem do Ameriky. I tak si však pokřivení mužští hrdinové uchovají alespoň špetku čtenářových sympatií, čímž Keeganová trochu připomíná jinou anglicky píšící autorku, která dokázala mistrně vylíčit vesměs zkažené hrdiny a strohou krajinu – Emily Brontëovou. Jejího Heathcliffa z románu Na Větrné hůrce nejde docela zavrhnout, ať už prováděl cokoli. A Keeganová umí s míněním čtenáře kouzlit podobně.
Příběhy nejsou přesně časově vymezeny, a tak jen občasný detail dává tušit, v jaké dekádě se odehrávají. Vypravěčský styl Keeganové je prostý všech manýr, věcný, dokáže zacházet s atmosférou a jemnými záchvěvy nálad. Přesto se nelze zcela zbavit pocitu, že autorka nepřináší svým psaním zatím nic natolik výjimečného, co by titul „jednoho z největších talentů“ přesvědčivě obhajovalo… Vyčkejme další knihy.
Claire Keeganová: MODRÁ POLE
Z anglického originálu
Walk The Blue Fields (2007)
přeložila Alice Hyrmanová-McElveen.
V češtině vydání první. Stran 180.
Vydala Kniha Zlín v roce 2009.
