Vítězem literární ankety Reflexu o Osobnost XX, tedy největším českým autorem posledních dvou dekád se stal Milan Kundera. Hned za ním pak – JÁCHYM TOPOL.
Zde je aktuální rozhovor.
JÁCHYM TOPOL (47) je podle respondentů ankety Reflexu hned po Milanu Kunderovi nejvýznamnějším českým autorem posledního dvacetiletí a jeho román Sestra je nejzásadnější knihou tohoto období. Když žádám spisovatele a někdejšího kolegu-novináře o rozhovor, reaguje nadšeně: „To je výborné načasování! Já totiž zrovna končím s literární činností!“ Topol psal básně, prózu, divadelní hry, scénáře, písňové texty, reportáže, cestopisy; činil tak na cestách, v New Yorku, po redakcích i hospodách; zpíval, pařil, provokoval, šéfredaktoroval; sbíral ceny, tantiémy, pochvalné recenze. Ocenění kolegů se mu dostalo jistě i proto, že si poslední dvě dekády neuvěřitelně intenzívně prožil. A skvěle je popsal.
Jak to myslíte, že končíte s literární činností? To už jste říkal tolikrát ...
Po každé knížce člověk chodí a bloudí a vykřikuje: Tohle už nikdy! Já jsem tedy opět ukončil literární činnost. Při malování bytu jsem vyhodil své staré psací stroje, ty svoje fetiše, do kontejneru. Toshibu z roku 1989, na které jsem napsal Sestru. Jiří Kolář popsal v jedné básni, jak zničil všechno, co vytvořil: „A kamna jedla.“ Já jsem chodil do půl čtvrté do rána ke kontejnerům a říkal si: „A kontejner jedl!“ Už nic nepřibude do mé roztříštěné pentalogie, kde jde o jedno a totéž – k románům Sestra, Anděl, Noční práce, Kloktat dehet, Chladnou zemí.
Ale profesor Petr A. Bílek vás
v anketě Reflexu jmenoval nejzásadnějším autorem posledních dvou dekád také proto, že Jáchym Topol „jako jeden z mála píše proto, že musí“! Přesto teď máte puzení skončit?
Vždyť já ani nestíhám psát, dílem i kvůli autorským čtením. Nechci se rouhat – je skvělé, že moje knihy vycházejí v zahraničí, ale když se pak podívám do diáře na září a zjistím, že mám být jednou v Německu, jednou v Polsku, jednou v Norsku, vím, že nenapíšu nic ... Ale mám ještě jeden závazek – musím napsat cestopis.
Z vaší cesty do Grónska, kterou jste podnikl před dvěma lety? Postavy ve vašich knihách cestují jako divé – a vy sám taky. Kluk s klíčem na krku se od nádražních hal a koryt potoků dostal do Íránu, do Mongolska ...
Ale už nechci. To, co mě táhne a co mám v sobě, je prostě ta příroda, o tom se těžko mluví. Hory a stromy ... Alpská putování, kdy zapadáte po pás do sněhu a nahoře do vás praží slunce, to je nádherný. Lákají mě otevřené krajiny, kde je dosud málo stop lidské přítomnosti a kde můžete bloudit, třeba to Grónsko.
Letos vám vyšla kniha o poválečném Terezíně Chladnou zemí – a já se po ní vrhla v domnění, že Grónsko bude právě v ní.
Taky mělo být, jenže já jsem omylem napsal jinou knihu ... Chladnou zemí jsem původně pojmenoval Ďáblova dílna, ale v Česku šel pod tímhle názvem do kin film podle románu Adolfa Burgera, vězně z Osvětimi a Sachsenhausenu; o vyrábění falešných peněz pro nacisty. Německy, nizozemsky, srbsky nebo norsky ale Chladnou zemí vyjde jako Ďáblova dílna.
Po revoluci jste spoluvydával nejzásadnější český kulturní časopis Revolver Revue, jehož jste byl šéfredaktorem, ale i týdeník Respekt, kde jste dlouho pracoval. Jak jste stíhal psát knihy a zároveň být reportérem?
To by mě taky zajímalo. V podstatě to nejde. Můžete psát reportáže, hry, romány, texty, ale musíte mít čas si v hlavě přehodit výhybku. Já třeba teď píšu ten cestopis, takže nečtu pravidelně vůbec žádný tisk. Ostatně, jak můžete psát knihy, když máte doma dvě malé děti?
Váš tatínek, dramatik Josef Topol, dokázal psát docela hodně, když jste byli s bratrem malí. Maminka sice nepsala, ale zato byla dcerou prozaika Karla Schulze. Měl jste asi jako dítě z rodiny pražských intelektuálů solidní náskok před vrstevníky.
Já jsem sice byl z pražské intelektuálské rodiny, ale máma byla zdravotní sestra a táta pomocný dělník. Doma byla knihovna, ale o literatuře jsme se moc nebavili. Část dětství jsem strávil s bráchou (o tři roky mladší bratr Filip je už třicet let frontmanem legendárních Psích vojáků; pozn. K. K.) taky tím, že jsme nosili nekonečné kýble suti, prosívali písek, skládali uhlí, leštili podlahy. To byla ta socialistická doba chalup. Táta a Vlastimil Harapes, kteří měli chalupu dohromady, pořád něco budovali a já jsem v životě nic nevybudoval. To mi táta připomněl naposledy včera: „Cos ty v životě vybudoval?“
Copak jste nedával tátovi číst básně ze svých prvních knížek Miluju tě k zbláznění nebo V úterý bude válka? Vím, že jste s nimi chodil za Egonem Bondym ...
Ale za tátou taky. Jednou mi napsal takový pěkný, povzbuzující dopis. Právě v tom strašném věku mých sedmnácti osmnácti let. Ale táta není příliš výřečný typ. To nebylo tak, že bychom měli tatíčka, který nám v bílé košili vyprávěl o surrealismu nebo nás nutil něco číst.
Co vás přimělo k odchodu z Respektu na konci roku 2007?
Dostal jsem možnost rok pobývat v Berlíně. A nebyl jsem první, přede mnou tam byl třeba Ivan Wernisch nebo Petr Borkovec.
Takže jste byl celý rok 2008 v Berlíně? A co rodina, dcery Maruška a Josefína?
Je to čtyři hodiny vlakem, takže rodina byla tam nebo já jezdil sem. To není Madagaskar, to máte za rohem.
Takže to manželství s divadelní teoretičkou Bárou Mazáčovou, o které jste ...
... říkal, že řádí jak divoká kočka ...
... to citovat nechci. Ještě pořád je Barbora Mazáčová–Topolová „člověk, co má střed. Ona je vědoucí Čína a já revolucemi zmítaná banánová republika,“ jak jste řekl v knižním rozhovoru Nemůžu se zastavitTomáši Weissovi?
Bára taková pořád je. Ale i já už jsem seriózní, klidný pán. Když máme sraz ve čtyři, jsem tady ve čtyři. Nekouřím, nepiju ... A když Petr Placák nebo někdo jiný říká: pojď do hospody, odpovím: Pardon, já jdu s holkama na keramiku. Ostatně pamatuju si, jak byli lidi mojí osobou zklamaní. Na prvních pár čteních po vydání Sestry obecenstvo čekalo, že přijede Topol, který bude mít vlasy po pás, budou z něj čouhat injekční stříkačky a vypije deset piv. A já jsem přijel a měl jsem brýle, hovořil jsem spisovně. Mezi tebou a obecenstvem budiž válka. Žádná simulace a hra; takovéhle vydávání neexistuje, tu energii si člověk musí schovat pro sebe.
Ještě k těm tvůrčím stipendiím a pobytům v zahraničí: čeští spisovatelé jich myslím moc nevyužívají, nebo se tím aspoň nechlubí. Vím, že Petra Hůlová nebo Jaroslav Rudiš hodně jezdí ...
... ale i Trefulka, Vaculík, Eda Kriseová ... Vyjíždějí, akorát o tom nemluví, jako by se za to styděli. Literáti přitom nikdy tolik necestovali jako teď. Všichni pláčou, jak je literatura braná u huby, ale nikdy neexistovalo tolik festivalů, konferencí, setkání. Žasnu nad tím, že pracovníci kulturních rubrik o tom všem nepíší, pořád jen omílají ten ufňukaný termín krize ... Mně francouzský nakladatel poskytne pokoj v domě, kde je vedle v místnosti Španěl, pak Rus, jsme tam tři měsíce, a když odjedeme, přijede Američan, Albánec a Polák. V Berlíně jsem byl na stipendiu DAAD ...
Nebojíte se, že se změníte v monstrum, které jen vyplňuje formuláře a místo psaní knih čeká na výsledky?
Já sám přihlášky nepodávám, to dělá můj nakladatel Mám to štěstí, že moje knížky vycházejí venku; na Západě je propracovaný systém, tam už dávno přišli na to, že autoři k práci potřebují čtyři stěny, stůl, kamna a klid. Nemám z dob socialismu chalupu, neměl jsem šikovné předky, kteří by sehnali barák po Germánech, takže nebýt těch stipendií, nemám kde psát.
Krásné vzpomínky musíte mít z tvůrčího pobytu v domečku spisovatele Heinricha Bölla, nositele Nobelovy ceny.
To byla neuvěřitelná náhoda! Proseděl jsem spousty večerů v restauraci Klamovka. Jednou, nedlouho po revoluci, tam přišel můj kamarád, jenž pracoval na ambasádě v Bonnu, kde našel v koši nabídku na tříměsíční stipendium pro literáta. Tak jsme to v té hospodě vyplnili, odeslali a vyhráli. V tomhle domku Heinricha Bölla předtím bydlel i Alexandr Solženicyn. Přijel jsem po pádu studené opony a – hele, Solženicynův zouvák, Solženicynův hrníček, Solženicynův obrázek. Byl jsem z toho úplně šokovaný a pak jsem si říkal: no co, byl jsem taky pár dní politický vězeň.
A opakovaně – osmačtyřicítky jste dostával jako na běžícím pásu.
To byla běžná generační věc, téměř všichni mí kamarádi tím prošli. Davida Němce, který byl na cele vedle mě, komunisti obzvlášť nenáviděli; ten dostal osmačtyřicet hodin, držel v cele hladovku, načež vyšel ven, dal si párek, pozvracel se a zatkli ho znova. Byla v tom obrovská romantika.
Když jste snědli jídlo nebo ho vylili do záchodu, na dně ešusu bývaly nápisy – Jiří Gruntorád, Ať žije Charta 77! nebo Nezapomeň na Patočku.
Váš román Sestra, „egoistická výpověď o devadesátých letech“, který jste napsal v Böllově domku, je podle vašich kolegů spisovatelů i podle kritiků a univerzitních přednášejících nejdůležitější knihou posledních dvou dekád. Příběh rozervaného kluka Potoka na cestě s Černou byl loni zfilmován a jeho druhé vydání, pátý dotisk z roku 2008, je stále žádáno v knihkupectvích ...
Sestra vyšla v době, kdy nebyl internet, kdy nebyla DVD ... Mám strašnou radost, že je pořád na pultech.
Je autobiografická?
Určitě ne. Ale zároveň – i když autor píše o dobrodružství na planetě Mars nebo román ze 16. století, je to autobiografické. Sobě neutečeš. Ostatně deníková literatura je velmi důležitá, zvlášť v české literatuře. Nikdy se neodpářeme od Jana Hanče, Jiřího Koláře, Ivana Diviše a dalších. Oni nepsali pro nakladatele – věděli, že nemůžou vyjít – ale psali deníky. Byla drsná doba, za totality stačilo zachycovat skutečnost; byl to dobrodružný bouřlivý příběh. Ale pro mě osobně je absolutně nepřijatelné vydat deník. Mám svá tajemství.
Na otázky po osobním životě vždycky odpovídáte vyhýbavě. O mamince si nic nepamatujete, váš táta Josef Topol podle vašich stručných odpovědí pořád psal nebo byl na chalupě ...
... ale novináři se nemůžou nezeptat a já nemůžu odpovědět. To je symbióza.
Komu dáváte své knihy číst? A dáte na názor recenzentů?
Moji zatím poslední knížku, Chladnou zemí, četly třeba kamarádky, spisovatelky Markéta Pilátová a Petra Hůlová. Pokud jde o recenzenty, dlouhodobě jsem věřil zejména třem: Josefu Vohryzkovi, Jiřímu Brabcovi – za tím jsem nedávno běžel právě s Chladnou zemí – a Sergeji Machoninovi, ke kterým jsem se plazil s přirozenou úctou jako mladík; ti mi hrozně pomohli.
Čtete vy sám někomu rukopisy, radíte, kritizujete?
Ne, nechtěl jsem nikdy hodnotit umění, jakožto novinář jsem byl vždy reportér. Ani čas na čtení cizích knížek nemám. Proč? No teď jsem zrovna maloval a ukončoval literární činnost ...
Překlady vašich knih mají v zahraničí moc dobré kritiky, jenže náklady nejsou nijak vysoké.
Ale nejsou špatné; když český autor prodá venku několik tisíc, je to fajn. Občas samozřejmě toužím dělat něco jiného než psát. Ale když se známých ptám, jestli by nebyla nějaká práce, odpovídají: proč, když ti vycházejí ty knihy? Ano, teď mi vycházejí, ale za pět let mi už vycházet nemusejí.
Moc to svým potenciálním zaměstnavatelům ale neusnadňujete – úmyslně trávíte hodně času mimo dosah internetu, nemáte mobilní telefon ...
Já vím. Než jsem před rokem odjel do Německa na stipendium, opil jsem se s Petrem Placákem – on furt ta politika a já že chci psát knihy. Hrozně jsme se pohádali, až jsem ze vzteku rozšlapal mobil. Najednou zjišťuju zázračnou věc – lidi vědí, že nemám mobil, a když máme sraz ve tři, přijdou ve tři. Když jsem pracoval v Respektu, měl jsem telefony dva a ty řinčely nepřetržitě.
Dá se tvůrčí psaní natrénovat? Už asi nemusíte trávit desítky hodin v kuse nad psacím strojem bez pauzy a bez jídla, jak vás k tomu vášeň a nerozum hnaly v případě Sestry ...
Tu jsem psal tři měsíce a čtrnáct dní. A když mám to štěstí, že mám čas a dostanu se do rauše, jedu pořád. To vás pak obtěžuje nějaké spaní, nějaké jídlo, nedejbože nějaký telefon ...
Jak byste si přál, aby vypadaly vaše knihy?
Mám chuť se vracet k příběhovosti. Moje mysl byla vždycky nadusaná četbou. Jedno období svého života jsem byl posedlý Joycem, jehož jsem ale v životě nedočetl. Obdivuju Isaaka Bashevise Singera, který říká: nesmíš nudit. Taky jsem jako patnáctiletý četl v Kafkově povídce Fragmenty lovce Graccha, jak tam kdosi praví výsměšně nějakému spisovateli: „Nemyslete si, že když jste zdlouhavý a nudný, že jste dobrý.“ Vážím si realistického vyprávění. Sestra by vůbec nevznikla, kdybych dobře neznal dílo Jiřího Koláře, Ladislava Klímy, Durycha, Demla. Můj oblíbený Cormac McCarthy si kdesi povzdechl: „Bohužel, knihy se dělají z jiných knih.“
A které současné autory teď čtete?
To vám řeknu moc rád. Nadchl mě nedávno básník a překladatel Michal Novotný – je to zázrak, objev! Vydal knížku básní s názvem Zpátky; jsou realistické, založené na jeho životě, jsou o nedávných dějinách. Taky jsem zhltl dvě Havlíčkovy knihy – Neviditelný a Petrolejové lampy – a asi popáté přečetl Advent a Vlčí jámuJarmily Glazarové. Výborné, hororové, psychologické; skvělé! Když mi bylo patnáct a jen o něco víc, četl jsem Rimbauda, Joyce, Ginsberga, Kerouaka, četl jsem všechno, co bylo temné, chmurné a experimentální. Realistično můžu objevovat až teď. Recenzenti se v první části mého života podivovali, že prózy píše básník, a teď zas píší, jak prý může prozaik být zároveň novinář. A furt se tak uculují, a mně je to tak jedno!
Takových lidí tady bylo, kteří psali reportáže i básně – a co má být!
Nečinilo vám problém vyvarovat se básnických figur v reportážích?
To je naprosto jiné. Když píšete reportáž, musíte být přesní. Musíte s těmi lidmi mluvit. Kolik lidí mi psalo, ať zabalím tu literaturu, že reportáže jsou lepší. Pak zase jiní říkají: „Nech tý novinařiny!“ a já sedím a cucám brčkem mattonku a říkám si: „No jo ...“ Pokoušel jsem se o všechno možné, ale próza je pro mě nejvyšší meta, největší výzva. To chci dělat.
JÁCHYM TOPOL (47)
je autorem básní, románů, povídek, novel, dramatu a písňových textů – třeba pro Psí vojáky nebo Načevu. Před rokem 1989 byl známou postavou pražského undergroundu. Spoluzaložil a vedl literární časopis Revolver Revue, členem redakce týdeníku Respekt pak byl od jeho založení roku 1990 až do roku 2007. Topolovy prózy Sestra, Anděl, Noční práce či Kloktat dehet byly hojně překládány; román Anděl zfilmoval jako ANDĚL EXITVladimír Michálek, na motivy Sestry loni natočil stejnojmenný snímek Vít Pancíř.
TOPOLOVY VÝLETY NA PERIFÉRII
Topol už od časů svých prvních (tj. nezničených a vydaných) próz, novely VÝLET K NÁDRAŽNÍ HALE (1994) a románu SESTRA (1994), miluje periférii – zvláštní lidi z okraje společnosti, vyhrocené city, mezní, až bizarní situace, černý humor, expresívní jazyk. Libuje si ve vykreslování vad lidské povahy, ať na příkladu party feťáků z ANDĚLA (1995), dětskýma očima viděných vesnických policajtů v NOČNÍ PRÁCI (2001), nebo rovněž z dětské perspektivy, sirotkem Iljou, nahlížených karikatur v KLOKTAT DEHET, dle ankety Lidových novin Knize roku 2005. Jeho příběhy spojuje zakotvení v dramatických bodech nedávné české minulosti (kolem roku 1968 nebo v porevolučním šrumci), dokumentárnost, všudypřítomná tragičnost, beznaděj a neuvěřitelné tempo a spád vyprávění. Jeho nejnovější kniha, novela CHLADNOU ZEMÍ (2009), se stala na literárním serveru www.iliteratura.cz knihou měsíce července; oficiální ceny typu Ortenovy nebo Magnesie Litery se však Topolovi vyhýbají. I když ho čtenáři čeští i zahraniční milují k zbláznění.
UKÁZKA Z ROMÁNU SESTRA (1994)
„Mý nynější zaměstnání mi připadalo stejně nepochopitelný jako všechny ostatní. Jsem člověk. Stojim a prodávám cosi hnusnýho jinejm. Můžu mít tričko, plášť, nějakou košili, jsem takhle velkej a mý číslo bot je ... ech, sou mnohý možnosti. Jsou tu čáry a kouzla a někdy je to strašidelný. Ale kdyby byl svět poznatelnej, člověk by narážel na jeho hrany. Takhle se dá alespoň někam procházet.“
