Literární recenze humoristického thrilleru Mozkoman od švédské autorky Gabrielly Håkanssonové
„Herman zavřel oči, semknul rty a pokoušel se zapomenout na okolní svět. Pouhá představa, že Mozkomanův hlas vystřelí jako smrtící náboje do éteru, ho ochromovala. Ne snad, že by to přímo hrozilo – nahoře v hlavě nevládl zjevně o nic menší chaos než u něj –, nicméně určitá obava, že se jeho obscénní alter ego zmocní velení, se nad ním přece jenom vznášela.“
Starý mládenec Hans Herman Gustavsson nepůsobí na své okolí zrovna okouzlujícím dojmem. Žije sám, podivně se chová a obléká, občas trpí nekontrolovatelnou samomluvou. Pod slupkou nudného středostavovského patrona se však skrývá inovativní a bystrý filozof, který v pokojné samotě sepisuje tak zásadní filozofické traktáty, jako jsou Člověk a klima I–VIII nebo O mluvené řeči. Na svých spisech spolupracuje s nerozlučným rádcem, společníkem a přítelem – tvorečkem Mozkomanem, jenž je několik let pohodlně zahnízděn v Hermanově hlavě.
„Tento skvělý intelektuální výkon, na němž se, alespoň pokud mohl soudit, vlastně sám nepodílel, na Hermana mocně zapůsobil. Celá desetiletí strávil hledáním odpovědí na hádanky života v nejrůznějších knihách a příručkách a teď se ukáže, že má všechna řešení ve vlastní hlavě. Cosi tam uvnitř mu zcela zjevně pomáhalo přemýšlet.“
Novela Mozkoman od švédské autorky Gabrielly Håkanssonové (ročník 1968) osciluje na pomezí humoristického díla a hororu. Děsivá atmosféra začíná sílit v druhé polovině knihy, kdy si Herman zvolna uvědomuje, že soužití s uzurpátorským Mozkomanem není tak symbiotické a oběma stranám prospěšné, jak si myslel. V tropickém prostředí tichomořského ostrova, kam Hermana poslali jeho zaměstnavatelé na zaslouženou dovolenou, se pomalu osměluje a pokouší se vyprostit z Mozkomanova vlivu. Potměšilý tvoreček sice zprvu bez odporu pouští otěže vlády nad Hermanovým počínáním, ale přece jen pořád ještě nenadiktoval svou poslední filozofickou disputaci…
Zpočátku kniha nepůsobí nijak novátorsky. Jistě, příběh je zajímavý, ale o postavách toporných přechytralých moulů jsme četli už ve Spolčení hlupců a strašidelné ovzduší, kdy je člověk postupně ovládán svým intelektuálním pobočníkem, vylíčil mistrovsky již otec hororů E. A. Poe. Nicméně břitký styl Håkanssonové dodává knize na svéráznosti a kouzlu. Obraty jako „Hermana vcucl maëlström vzpomínek“ , „frenetické tlachání“ nebo „svět erodoval v nesmyslnou skrumáž předmětů“ nejsou jen samoúčelnými stylistickými cvičeními, ale dodávají celé novele říz.
„Bylo nasnadě, že Mozkoman čuje zradu, pročež začaly odpolední sedánky s dětmi Hermana silně znepokojovat. Nezřídka se totiž protáhly a Herman při pouhém pomyšlení, že by se do toho Mozkoman mohl probudit, cepeněl hrůzou. Jednoznačně bylo zapotřebí zakročit.“
Humorná nota se v poslední třetině knihy začne vytrácet úplně, do příběhu se přimíchávají zlověstnější tóny. Intelektuální soupeření Hermana a Mozkomana je napínavé, takřka alegorické, autorka nicméně neuráží čtenáře lacinými vějičkami a nápovědami, kterými by právě „jinotajnost“ celé novely lacině přifoukla. Přesto v zápolení těžkopádného Hermana najdeme sami sebe, naše dennodenní bitvy, naše sartrovské „odsouzení ke svobodě“. Håkanssonová se zároveň mezi řádky tak trochu uličnicky vysmívá dnes hojně rozšířeným poněkud nabubřelým teoriím o zázračnosti lidského mozku.
Mozkomana z hlavy jen tak snadno nevypudíte.
GABRIELLA HÅKANSSONOVÁ: MOZKOMAN
(Hjärnmänniskan, 2007)
Přeložila Anežka Kuzmičová.
V češtině vydání první.
Vydalo nakl. Kniha Zlín
v roce 2009. Stran 188
