Kreslíř JIŘÍ SLÍVA není žádný bohém (tj. „člověk, jemuž se potírání každodenní rutiny stalo každodenní rutinou“), ale energií nabitý jedenašedesátník („příznaky workoholismu léčí pilnou prací“)...
Kreslíř JIŘÍ SLÍVA není žádný bohém (tj. „člověk, jemuž se potírání každodenní rutiny stalo každodenní rutinou“), ale energií nabitý jedenašedesátník („příznaky workoholismu léčí pilnou prací“).
Po výboru kreseb a „poezie malých forem“ Co dřív a aforismech AKADEMIE VĚTvydává rovnou další knížku. DIVNÉ ZPRÁVYvám doplní informace, které čeští novináři – a dokonce i ti z Reflexu – trestuhodně zamlčeli. Ze světa vědy, techniky a přírody dezinformuje Jiří Slíva.
Jiřího Slívu známe většinou jen jako podpis pod vtipnými obrázky v tištěných médiích. Málokdo už ví, že někdejší odborný asistent oddělení prognostiky Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd onu prognostiku a filosofii pěstuje už skoro čtyřicet let i ve svých písňových textech, básničkách a říkadlech.
K Divným zprávám (Slávka Kopecká, 2009) napsal předmluvu sám Václav Pačes, někdejší předseda Akademie věd ČR. Jiří Slíva chtěl sice původně (před více než třemi dekádami) psát kandidátskou práci na jiné téma, ale pak se na to soudruhům z ČSAV vykašlal; teď tedy profesor Pačes hodnotí „these disertační práce“, které představuje drobná knížka o devětasedmdesáti stránkách, na nichž typicky figuruje 1 ks kresleného vtipu s popiskem. Autor Divných zpráv si ani v prostředí vědy a techniky neodpustí rýpance do BIS, křížovkářů, Greenpeace a Mohykánů. Knížka je sice výsledkem osmi let práce a soustředěného bádání, ale její hluboké pravdy hlubokými zůstávají i v té nejpovrchnější současnosti.
Ohlédněme se od aktuálních divných zpráv zpět, do Akademie vět (Slávka Kopecká, 2008). Abychom Slívu parafrázovali a urobili si něco šprýmu z jeho věku i výkonu, „muži po šedesátce bývají čilejší než muži po šesti desítkách“. Je ostatně pan Slíva se svým jménem evokujícím slivovici abstinent? Není, anžto se opájí prací: „Akademie vět je výhřez z roku a půl mého života. Nejvíc fórů mě napadalo při koncertě Karla Růžičky v jazzovém klubu U Staré paní, aniž by ty aforismy měly s Karlem Růžičkou nebo s jazzem cokoli společného,“ vysvětluje mi pan Slíva, denně rozpuštěný a vypuštěný ve svém ateliéru. Náročnost některých aforismů z Akademie vět je neobyčejná, ovšem autor pamatuje i na blahoslavené chudé duchem (i chudé uchem, tj. nedoslýchavé) a obdařuje je povedenými nonsensy: „Hovnocuc a bublifuk jsou kamarádi.“
Člověk by u knížečky uvítal nějaké tematické řazení a posloupnost; zato však nelze než ocenit, kterak pan Slíva kašle na politickou korektnost a sympaticky se naváží do politických stran, národů, náboženství i žen bez rozdílu: „Superobří šalom v Haifě vyhrál Moše Blumenfeld“, „Vrchol nečestnosti – čestný doktorát z vietnamské tržnice“, „Ženy jsou naši dvojnozí miláčci“.
Slíva ve svých posledních dvou sbírkách řeší mezilidské vztahy, profesní uplatnění i smysl života a odpovídá na mnohé otázky, jež si po večerech i nocích klademe a ani paní učitelka, ani tchyně, ba ani bible nám na ně neumějí odpovědět. Proč kupříkladu lidé tolik cestují? „Protože doma není nikdo prorokem,“ prorocky dí Slíva a pokládá nám kontrolní otázku s předchozím tvrzením prý související: „Který den stvořil Bůh Alláha?“ A jsme v koncích. Na Slívův ostrovtip a palebnou sílu – neboť kdo z Čechů kromě Slívy a Viewegha publikuje tři knihy ve třech letech? – totiž nikdo nemá. Slíva se „netváří, jako by sežral moudrost i s vysvětlivkami“. On ji totiž s prominutím skutečně sežral. Přesvědčte se sami:
UKÁZKY AFORISMŮ
(z Akademie vět)
Žít z umění je pokleslost. Žít z grantů je umění.
Tlustí politici vydrží déle v opozici.
Baletky tančí po špičkách, aby nevzbudily diváky.
Golf je bramborová brigáda bohatých.
Hledám věrnou ženu na příští víkend.
Vysoké podpatky, brýle,
naslouchátka a silikony
dělají lidi dokonalými.
Co dřív? Slepice, nebo vejce?
Častá otázka jedlíků.
V jednotě a špenátu je síla.
Zvolte mne, a budu hájit vaše zájmy.
Do roztrhání předvolebních letáků.
Kupodivu je velký rozdíl mezi ženou do nepohody a ženou do větru.
Mladost – radost.
Starost – starost.
Kdo si hraje – nezlobí.
Kdo si hraje na doktora – zlobí.
JAK VIDÍ SLÍVOVY AFORISMY JIŘÍ SUCHÝ
(„domluva“ na obálce knížky Akademie vět)
Smysl aforismů Jiřího Slívy je jasný: rozhodl se ve mně probudit mindrák. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by vtipnější než já, stačil by mu solidní průměr. Ale dopustit se dokonalého literárního výkonu a ještě být tak neomalený a požádat mě, abych mu napsal pár řádek, jimiž, jak se očekává, bych měl jeho dílo vychválit, tomu říkám škodolibost.
Je to totéž, jako kdyby mě zdvořile požádal, abych si šel vykopat svůj vlastní hrob.
Tak to ne, nic vám nenapíšu, pane Slívo. Kdybyste napsal něco slabšího, pak byste mohl ode mne očekávat pár povzbudivých řádek, něco jako „jen tak dál, hochu, vy to ještě někam dotáhnete“. Já dovedu být ke slabším soupeřům vlídný. Ne však k těm, kteří mě svou prací usvědčujou z nedostatečnosti. To pak jsem zlej.
Jiří Suchý
Jiří Slíva: AKADEMIE VĚT
Vydala Slávka Kopecká, Praha, 2008. 79 stran.
Jiří Slíva: DIVNÉ ZPRÁVY
Vydala Slávka Kopecká, Praha, 2009. A opět 79 stran! To má bejt jako vtip, pane Slívo???
