Visáč Jan Haubert pro Reflex zpovídal Tonyho Ducháčka (Garage). RX online pohlíží na oba.
Tonyho Ducháčka a Honzu Hauberta (zvaného též Hony) toho spojuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Nejde jen o to, že oba dva jsou zpěváci a zároveň velice schopní textaři, byť každý píše zcela odlišným způsobem. Tony a Hony mají společné také to, že jsou frontmany v pravém smyslu slova. Osobnostmi, bez nichž si jejich mateřské kapely, tedy Garage a Visací zámek, v podstatě nelze představit. Oni jim vtiskávají naprosto svébytnou tvář svým nezaměnitelným charismatem a pódiovou prezentací. Není přitom vůbec podstatné, že vlastně nejsou skutečnými zpěváky (z jejich občasné ne-intonace by se nejeden hlasový pedagog možná šel dobrovolně oběsit na nejbližší hrušku), nýbrž spíše „vypravěči“ prazvláštních příběhů s výraznou dávkou literární nadsázky.
Oba se zjevili na pražské rockové scéně téměř ve stejnou dobu, zkraje 80. let, kdy se vytvářel specifický fenomén tzv. české nové vlny. Jak Garáž (tehdy ještě psána takto), tak Visací zámek patřily k jejím umělecky nejvýraznějším představitelům, byť samy se k tomuto žánru-nežánru příliš nehlásily.
Dodnes mám v živé paměti, jaký příjemný šok pro mne znamenalo prvotní setkání s oběma soubory a uvědomění si, že tyhle party sice nejspíš nebudu slýchat z rádia, neřkuli televize, avšak zase se mohu zaručeně spolehnout na to, že neohnou hřbet před tehdejším absurdním vládnoucím režimem a nenechají se nikdy donutit k účasti na obludně pitoreskních akcích typu Festival politické písně Sokolov nebo Sovětská píseň Ostrava.
NEŘÍZENÉ STŘELY
S Ducháčkem a Haubertem jsme se léta potkávali, ale tak trochu míjeli. Nicméně dřív nebo později se naše cesty přinejmenším z profesních důvodů musely protnout. A musím říct, že pro mne bylo fascinující poznávat zblízka jejich bohémskou povahu.
Ano, i tohle je totiž spojuje – vzdor jejich rozdílnému naturelu, kdy Haubert je v podstatě typický extrovert, zatímco Ducháček aspoň navenek působí spíš introvertním dojmem. Tím bohémstvím nemyslím jen jejich někdy až nadmíru kladný vztah k alkoholickým nápojům, ale především celkovou svobodomyslnost.
Ten alkohol ovšem samozřejmě občas přináší zážitky, na které se nezapomíná. Třeba když jsem před lety dělal s Visacím zámkem rozhovor v jednom podniku na pražské Palmovce a Hony se postupně „rozjel“ tak, že propil úplně všechno, co u sebe měl, tudíž jsem ho musel lehce zasponzorovat, a pak se ještě silně rozjařený dost navážel do místního urostlého barmana. Naštěstí to byl můj známý, takže fyzicky nezakročil, ale později mi přiznal, že se musel hodně ovládat, aby Hauberta (kterého poznal) takříkajíc netrefil...
S Ducháčkem si zase vybavuji historku, jak Garage přijela na festival Rock na valníku ve Slaném, na Tonyho se vrhli členové punkových N.V.Ú. a napájeli ho panáky tak vydatně, že ve chvíli, kdy šel na pódium, už byl úplně namol. Což o to, to se mu nepřihodilo poprvé a zřejmě ani naposledy, jenže pod pódiem ve slánském letním kině je hluboký betonový příkop a když Tony při koncertě vratkým pohybem neustále balancoval přímo nad ním, měl jsem vážně strach, že do něj spadne a přizabije se...
Ducháček? Haubert? Jsou to živly a někdy neřízené střely. Mám je moc rád.
AUTOR JE NEZÁVISLÝ HUDEBNÍ PUBLICISTA
- v Reflexu se s ním pravidelně setkáváte v rubrikách NEVERMORE či U VYTRŽENÍ
Související článek:
NEJDE TO DĚLAT ZA PÁR PIV – rozhovor Jana Hauberta s Tonym Ducháčkem (9/2009)
