V Reflexu č. 32 najdete s režisérem Françoisem Ozonem rozhovor. Zde pak avizovanou recenzi jeho nového filmu Ricky, do jehož hlavní role obsadil miminko, kterému nechal narůst křídla...
Jak psát o filmu, který stojí a padá s momentem překvapení, jejž si na nás režisér nachystal? Těžko. Běželo mi to hlavou, když jsem na festivalu v Berlíně letos v únoru poprvé viděla film Françoise Ozona Ricky. Problém za mě vyřešil sám režisér, na přímou otázku mi dal jasnou odpověď: „O čem bychom si asi tak povídali, kdybychom chtěli před diváky utajit, oč ve filmu jde.“ Jde o křídla. Obrazně, ale hlavně fakticky. Narostou titulnímu hrdinovi, několikaměsíčnímu miminku, které přijde na svět v docela obyčejné dělnické rodině.
Těžištěm tvorby Françoise Ozona bývaly především ženy – manifestoval to ve filmu 8 žen, ale i v titulech Bazén, Pod pískem nebo Angel. V pohledu homosexuálního tvůrce do světa žen, je vždy něco bizarního, emocionálně zjitřeného a až nepříjemně trefného, přesného a odhalujícího. Když Ozon točí o svém „mužském“ světě (Čas odejít), je mnohem přímočařejší, a když sleduje vztahy v rodině, dokáže být až překvapivě civilní (5x2). Civilní je i tentokrát – Ricky je především o rodině. Ovšem tak nějak ozonovsky: pár docela obyčejných lidí staví před fakt, že se jim narodí „jiné“ dítě. Pro matku, vcelku jednoduše žijící dělnici, která chce pouze zabezpečit svou rodinu, je dítě s křídly něco jako dar z nebes. Zároveň se pro ni Ricky stává zdrojem úzkostného strachu, má potřebu ho chránit víc, než jiné matky chrání svá mláďata, bránit ho před celým okolním světem.
Křídla jako dar i zdroj utrpení jsou pro Ozona bizarním symbolem jinakosti. Implantoval si do nich svou vlastní odlišnost. Díky ní také může vztahy v rodině – matka, otec, děti – pozorovat zvenčí, protože jeho se tyto tradiční vazby netýkají, on rodinu nikdy mít nebude (alespoň ne takovou, jak je podle konvencí vnímána). Ozon se dívá na rodinu podobně jako na ženy: se zkoumavou hloubkou, velkým pochopení, ale s výhodou nezúčastněného odstupu (ale ne bez emocí). Neobvyklé dítě je pro něj živnou půdou, pro obnažování vztahů uvnitř rodinného mikrosvěta. A nejde jen o to, jak to jiskří mezi ženou a mužem, ale jak Rickyho vnímá jeho malá sestra Lisa (skvělou Mélusine Mayanceovou přirovnává Ozon k malé Isabelle Huppertové).
Nejkouzelnější a nejpůsobivější je naprostá samozřejmost, s níž Ozon mixuje bizarní motiv křídel do sociálně laděného příběhu. Podobně bez zábran kombinuje překvapivý humor s dramatickými momenty. Výsledkem je originální, zvláštně něžná poetika, opřená o spolehlivé herce a filmařskou suverenitu. Takhle kdysi točil Buñuel. Dnes už si to troufne málokdo. Není to cesta, jež by někam směřovala, ale je víc než příjemné a takřka očistné vidět film, který se nepodobá vůbec ničemu, co se teď promítá v kinech.
RICKY
Francie/Itálie 2009
Režie: François Ozon
Hudba: Philippe Rombi
Hrají: Alexandra Lamy, Sergi López, Mélusine Mayance, Arthur Peyret ad.
Distribuce v ČR: Hollywood Classic Enterteinment (HCE)
90 minut
Premiéra v ČR: 6. 8. 2009
Související: Rozhovor s režisérem Françoisem Ozonem
ZATÍM NELÉTÁM, JEN SKÁČU
(Darina Křivánková, Reflex č. 32 – vyšel 6. 8. 2009)
